| > Kaçkar dağları |
1.den - neděle 22.8.2004
Břeclav Budapest LökösházaNemaje pasu a ničeho kloudného na práci, rozhodl jsem se začít psát deníček. Sedím ve vlaku na hraniční stanici mezi Rumunskem a Bulharskem, zvané Giurgiu Nord a čekám na pochybného tlouštíkam až mi přinese pas, ale to bych předbíhal...
Ráno jsme se ve čtyřech (v ceně 385 velbloudů) sešli na holešovickém nádraží. Na všech byly znát stopy nevyspání - já psal do půl čtvrté protokoly pro Krtičku, Péťa se dlouho do noci věnovala náboženskému chatu. Ještě se s námi přišli rozloučit Aladin s Majdou. Dali nám na cestu knihu. Nejdřív se nám pokusili podstrčit Satanské verše od Salmana Rushdieho, ale po našich silných protestech nakonec slevili na Hochy od Bobří řeky.
Cesta do Budapešti byla fádní - Eurocity, Intercity, dvoje hranice, žádné exotické zjevení. V budapešti jsme se od Keleti Pu. vzdálili asi na 50 metrů. Malý plácek před nádražím s betonovými bloky plně vyhovoval obědu. Pak už jsme jeli vstříc rumunským hranicím, podivovali se názvům měst a pomalu se chystali na spánek. I to se podařilo a Curtici nás už zastihlo v horizontální poloze.
2.den - pondělí 23.8.2004
Bucuresti (RO) Giurgiu Nord (RO) Ruse (BG) Svilengrad (BG)Hraniční odbavení v Lökösháze a Curtici proběhlo (jak jinak) velmi zdlouhavě; ale bez problémů - vlak obcházela parta ajznboňáků s dlouhými kladivy, navštívil nás i agent, upozorňující nás ná (you are in Romania...) na krádeže (of documents, boots, luggage) ve vlaku.
Kolem čtvrté nastoupilo do vlaku hodně lidí, a tak jsme se stáhli do jednoho kupé a já s Petrou jsme spali nahoře (rovná skleněná plocha lepší "českých" šprušlí).
Pěkně jsme se prospali a po jedenácté jsme se vystoupivše z rychlíku Transbalkan ocitli v Bukurešti.
Oprýskané domy, osmiproudová silnice s přechodem dlouhým snad 100 metrů, taxikářské Dacie - prostě hlavní město Rumunska. Tříhodinovou přestávku trávíme v přilehlém parku.
Lístky Kapikule - Istanbul jsou levnější než v Budapešti, ale stále dražší než 1 den tureckého Eurodomina (259,- Kč).
Naše povinně místenková místa v rychlíku Bosphor jsou (hurá) v kupé a vagon je téměř prázdný. Taženi dieselovou lokomotivou, v kupé s jedním Izraelcem dojíždíme do rumunské hraniční stanice Giurgiu Nord - zde opět hodinu stojíme...
Míjíme rumunské DUTY FREE shopy (vypadají spíše jako stánky s občerstvením), včetně jednoho vyhořelého.
Po dvou vysokých mostech se definitivně dostáváme na jih od Dunaje a připíjíme na Bulharsko.
V Ruse jsme odbaveni bulharskými celníky a policajty a je nám dána elektrická loko české výroby. Vyrážíme napříč Bulharskem. Pokračujeme v četbě (+ začínáme číst Hochy od Bobří řeky - o úžasném, vynalézavém Rikitanovi :-) ) a pozorujeme místní krajinu - terén je členitý, ale moc kopců a hor nepotkáváme.
Je tady pěkně pusto - široko daleko od trati žádná vesnice nebo město. Setmělo se a pomalu se (ve dvou kupé) ukládáme k pohodlnému spánku, oekávajíce kolem 3. hodiny ranní (konečně) překročení tureckýchn hranic. Dobrou noc.
3.den - úterý 24.8.2004
İstanbulKolem 3. hodiny jsme opravdu zastavili ve Svilengradu. Sebrali nám pasy a už jsme se pomalu báli, že je už neuvidíme, zvlášť když přišel další celník, který je po nás opět chtěl. Nakonec je zase přinesli a náhodně rozdali podle států. Mezi 4. a 5. jsme se postavili do fronty v Kapikule a čekali na štempl. Mladá Portugalka před námi byla evidentně nervózní a uprostřed rozhovoru s partnerem omdlela, takže jsme se dostali na řadu o něco dříve. Po opětovném nalodění po nás soused (asi Bulhar) chtěl, abychom mu propašovali pivo, ale to jsme odmítli. Nevím jak u něj, ale u nás kontrolovali jen razítko v pasu. Mezitím už začalo svítat, takže Edirne už jsme viděli za světla. Po několika hodinách přerušovaného spánku a vyhlížení z vlaku jsme přijeli k Marmarskému moři a zároveň na okraj Istanbulu. Po vystoupení na Istanbul Sirkeci jsme chtěli zjistit, kolik stojí Eurodomino a koupit místenku do Ankary k našemu Eurodominu. Ani jedno se nám nepodařilo. Anglicky tam neuměli ani slovo a chlápek na informacích by evidentně radši četl noviny, které měl rozložené před sebou. Nechali jsme to tedy na Haydarpaşu a vyrazili do města. Nejprve do přístavu zjistit, kdy nám jede loď. Museli jsme projít celý přístav, protože lodě na Haydarpaşu jezdí až z posledního kotviště. Přešli jsme přes Galatský most do nové části města a prošli si İsteklal Caddesi přes Galatasaray až k Památníku republiky. Předtím jsme si ještě vyměnili peníze v místní směnárně poté, co nás v bance odmítli. Pipís se snažil koupit učebnici turečtiny, ale nepochodil. Do starší části města jsme se vrátili přes Atatürkův most. Vedlejšími uličkami jsme vystoupali k parku Sarçhane, prošli pod akvaduktem a přišli k mešitě Şehzade. Do té nás zval místní správce tak vehementně, že jsme podlehli a prohlédli si ji. Jak jsme tušili, najednou si "vzpomněl", že vstupné je 2 miliony na osobu. Po Pétě je nakonec ani nechtěl. Alespoň nebyla plná turistů a byla vevnitř ta správná atmosféra. Alespoň pro mě. Odtud jsme se vydali k Sulejmanově mešitě. Dovnitř jsme ale nešli. Při našem pobytu na nádvoří jsme si poslechli volání muezína. Pak jsme prošli kolem Velkého bazaru - opravdu přelidněná tržnice. Poté jsme se na Janičářské ulici snažili najít informace, po dlouhém hledání jsme je našli - bohužel zavřené. Otočili jsme se tedy a vydali se k Sultanahmet (Modré mešitě). Tam se kupodivu vstup nevybíral, a tak jsme si ji prohlédli. Všude bylo ovšem plno turistů. Protože už nezbývalo moc času, podívali jsme se na Ayu Sofyu, nakoukli do zahrad paláce Topkapı a pak už rovnou kolem Sirkeci k přístavu. Ještě jsme okusili místní "rybí kebap" a pak už jsme se na palubě trajektu na Haydarpaşu mohli kochat panoramatem İstanbulu s červenou oblohou v pozadí. Na Haydarpaşe mohla Péťa využít svou francouzštinu a vymohla nám místenky do Ankary. O Eurodominu nám řekli, že buď na Sirkeci nebo "in Ankara no problem", takže to necháváme na zítra. Nasedáme do Anadolu Ekspresi a v moderním vlaku s autobusovým řazením sedaček jedem vstříc světlým zítřkům.
4.den - středa 25.8.2004
Erzurum(1850)Den začal vlastně už nocí ve vlaku. Ač vlak byl „jako v autobuse“, byli jsme všichni tak unaveni, že jsme usnuli celkem rychle a prospali se do růžova. Nádraží v Ankaře vypadalo podezřele už na 1. pohled. Akce shánění Euro Domina vypadala asi takto: přišli jsme k pokladně, na které bylo zároveň napsáno exchange, doufali jsme tedy v komunikaci v nějakém evropském jazyce. Na otázku „Do you speak English?“ se nám však dostalo jen zakroucení hlavou a slovo „Informacion“ společně s napřaženou rukou. V kukani Informacion ale paní měla evidentně mnoho jiné práce. Zjistili jsme, že však ani ona nehovoří anglicky, a že tudíž máme asi smůlu. Pak však přišla ještě jiná slečna, ta anglicky trochu uměla a zjistili jsme, že máme ED koupit u pokladny. Přešli jsme tedy znovu tam. Slečna neuměla anglicky. Neznala Eurodomino (nebo nechtěla znát). Závěr tedy byl, že jsme se vykašlali na ED a úspěšně koupili studentské lístky do Erzurumu (á 19,5 mil). Pak jsme oklamali váhu, nic jsme do ní nevhodili a přece nám zvážila batohy. Ukázalo se, že nejtěžší mám já (Péťa) a tudíž mi budou odebrány PB bomby a vařič. To jsme učinili na lavičkách v nedalekém parku, které jsme si vyhlédli jako útočiště na několik dalších hodin. Zde jsme ohledali chleby, několik krajíců zkonzumovali a vůbec se dobře měli. Poté jsme utvořili dvě nezávislé skupiny. Honza a Vláďa šli poznávat krásy města a já s Hanýskem jsme se ještě oddávali takovým radovánkám jako pití čaje, čištění zubů, jedení perníku a podobně. Poté, co se první skupina vrátila obtěžkána taškami i my jsme vyrazili do města. Viděli jsme pomník Atatürka, Juliánský sloup na jehož vrcholu trůnilo čapí hnízdo a také citadelu. Tu jsme však nalezli a ž poté, co jsme prošli romskou čtvrtí a nechali se navigovat od dvou romských klučinů. To, že se tyto děti baví sjížděním betonového kopce na kusu plastu nás pak už příliš neudivilo. Po nákupech a návratu jsme odešli k vlaku, byli jsme podrobeni detekci kovu (nic nebylo nalezeno!, což je více než podivné, vzhledem k tomu, že máme batohy plné věcí jako je ešus, vařič apod.) a úspěšně jsme nalezli sedadla. Vlak byl plný. Cesta probíhala stereotypně až na dvě jazykové vložky. První si užil Vláďa se dvěma chlapci. Povídali si o fotbale. Turecky. Chlapci neznali ani Nedvěda, ani Baroše, pouze Spartu, ale rozinky jim chutnaly. Druhá vložka byla delší a o to úmornější. Přišel pán a chtěl si na nás pilovat svou angličtinu. To mu ale nestačilo a nutil nás odpovídat mu turecky. Jeho oblíbená věta byla: „Sooner or later, I`will learn English.“Za hodinu ji zopakoval asi osmkrát. Též jsme se od něj dozvěděli, že někdy (nebyl schopen nám anglicky vysvětlit, kdy přesně :-)) bude jako sailor na Marmara ship. Po asi hodinovém vysilujícím rozhovoru nás naštěstí opustil. Pak už se nedělo nic neobvyklého, vlak vesele jel pustinou, jen nás celkem nelibě překvapilo, že v Kayseri se vlak značně zalidnil a nemohli jsme tudíž spát v poloze ležmo. To ústilo pro některé v krutou a strastiplnou noc, ale to už je jiná kapitola.
5.den - čtvrtek 26.8.2004
Yusufeli Barhal(1130)Za sebe musím prohlásit, že se mi spalo dobře, což je opravdu s podivem vzhledem k již zmíněné poloze "seďmo". Ráno jsem se probudil s výhledem na mysteriózní skaliska, vytvářející cosi na způsob malého Grand Canyonu (nevím, jak to výstižněji popsat), jako vystřižené ze série knih "Ve stínu Pádišáha". Vlak se dále kodrcal podél říčky krásnými údolími, vyprahlou stepí. Napravo se tyčily Mercin dağları, nádhera. Lidé ve vlaku začali vypadat poněkud exotičtěji než doposud - více zahalení, více tmaví, více...
Erzurum je živé město. Moderní domy, staré uličky, vyleštěné výlohy, polorozpadlé barabizny, studentky, žebrající děti, auta, kola, vozíky, stánky s ovocem, banky, prodejce železného šrotu, odpadky - to vše je nakupeno na jedné obrovské hromadě o cca 500 000 obyvatelích. Erzurumané z nás měli pozdvižení, každý druhý (minimálně ve staré čtvrti) na nás mával, příp. volal "Hello" nebo "Haló!" Bez problémů jsme s nadbytečným dotazováním (mapy Lonely Planet jsou vážně přehledné a všeobecně skvělé) stanoviště dolmuşů, kde jsme nejdříve usmlouvali cenu za lístek do Yusufeli na sekiz milyon, ale nakonec nám byla stejně navýšena na 8,5 (asi že jsme měli drzost se ptát i jinde). Vláďa zůstal hlídat, my zbylí jsme vyrazili za internetem a (původně) nákupy. Im westen nichts neues (O Šebrlově zlatu jsme už věděli), ale aspoň jsme se pěkně prošli a poznali město. Bezesporu největším zážitkem ale byla cesta Erzurum - Yusufeli. V mikrobuse pro 12 lidí nás bylo něco přes dvacet, navíc na střeše hromada zavazadel. Řidič uháněl hrbolatými serpentinami s mobilem u ucha. Bylo strašné vedro a nohy dřevěněly. Po vystoupání na 2090 metrů vysoký průsmyk nás čekaly úžasné rokle, soutěsky, průrvy, rozeklané skály, oázy na místě, kde se údolí rozšiřovalo, krásná říčka, vyprahlé kopce tyčící se po obou stranách. Někdy kolem poloviny cesty jsme zastavili u kombinace odpočívadla, kavárny a minitržnice. Ženy z mikrobusu nemohly pochopit, proč jsem si koupil čtvrt kila zeleniny, která ze všeho nejvíce připomínala křížence fazolí s hráškem. Já jsem ale pro změnu nepochopil, co jim na tom přišlo divného. V Yusufeli jsme neměli ani chvilku na oddech. Hned se nás ujal majitel dalšího dolmuşe a řekl, že jede za půl hodiny do Barhalu. V zoufalém tempu jsme ještě dokoupili poslední zásoby (v jednom obchodě jsem si vybral tak malé množství petržele, že jsem ho dostal zadarmo) a vyrazili ještě krásnější soutěskou podél ještě malebnější říčky do vesnice, která je už bohužel zvyklá hostit trekkery celého (západního) světa za turistické ceny. Odmítli jsme ubytování v Pansyonu, a tak ležíme na jeho zahradě ve stanu. Večer jsme se ještě byli projít ke starému gruzínskému kostelu, ale byla už tma a byl zamčený, takže se tam asi ještě podíváme ráno cestou nahoru. Kaçkaru zdar!