Munţii Făgăraşului (2003) 

Curtici
 Budapest
 Breclav
 Praha

Béda už se „pomalu“ řítí ku Praze, a tak už je načase, abych se vypořádal s posledním zápisem tohoto dlouhého deníku. Do vlaku rapid 346 se vracím na místě, kde jsme jej na konci minulého dílu opustili, tj. uprostřed Transylvánie.

Scéna 1: Do našeho kupé s prosebným pohledem nakukuje opravdová, echt rumunská žebračka. Poté, co se nikdo nemá k tomu, aby jí něco dal, je zezadu uchopena mohutnýma rukama průvodčího a násilně vyhozena z vlaku.

Scéna 2: V Aradu na nádraží nás jakýsi nádražák vyhání z již prázdného vagónu slovy „Next vagón“. Při rychlém přecházení potkáváme hysterickou mladou rodinku prozatím nezjištěné národnosti. Po několika minutách komunikace téměř výhradně nonverbální zjišťujeme, že jsou z Jugoslávie a jedou do Maďarska. Ani společné sdílení osudu, ani náš stoický klid je však nedokázaly uklidnit. Celý kolotoč emotivních výstupů mladé paní (btw. evidentně už asi desátý měsíc těhotné) se rozjel nanovo v Curtici, kdy nám jakýsi celník vzal pasy a ti zbylí si nás mezi sebou posílali bez zjevné špetky logiky. Nicméně - hranice jsme překročili, oni také, oběti na hlavách žádné.

Scéna 3: Zařídili jsme se v novém kupé, ulehli ke spánku, který nám už značně scházel. Podivné ženě, která otevřela kupé a po mém naivním pokusu „Buna seara, do you speak english?“ zmizela, jsme zprvu nevěnovali příliš pozornosti. O to věší bylo naše překvapení, když mě o dvě hodiny později probudila a začala něco kutit s jedním ze sedadel, na kterých jsem do té doby spal. Odkudsi z útrob vlaku se na světlo boží zahalené notnou dávkou tmy, nořil jeden karton cigaret za druhým. Hrubým odhadem jich mohlo být tak padesát. Já spal na kontrabandu!

Rumunsky (nakonec byly dvě) v tichosti odešly a nedlouho poté jsme se ocitli na nádraží Budapest-Keléti.

Před šestou hodinou ranní není v maďarské metropoli možné směnit peníze, a tak vyrážíme do ulic bez forintu v kapse. Do očí mě téměř ihned udeřila přehršel naprosto nesrozumitelných, hodně dlouhých nápisů...

Role chlebodárce i bankovního ústavu v jednom se ochotně ujala samoobsluha Spar, která celkem prozíravě akceptuje i eura (a vrací na ně v domácí měně, to vše ve velice výhodném kursu). Zato tu (skoro) nikdo neakceptuje angličitinu. Jakýsi mladík „from the country“ si přede mnou hrdinně vzpomíná na jednotlivá slovíčka, ale cestu k historickému centru mi ukázat schopen není. Pokladní raději předem ukazují požadované částky na displejích kalkulátorů. Kam se Budapešť hrabe na Braşov.

Naše exkurze po historickém centru byla více než stručná. Viděli jsme asi čtyři památky, jejichž jména ani účel neuvádím, protože bych se jistě spletl. Zato jsme si poseděli ve slunečních paprscích na břehu Dunaje a posléze u šálku capuccina ve středně noblesní kavárně. Viděli jsme dlouhé tramavaje, „středověké“ metérko i pravé socialistické metro s kulatými stropním světly. (kdo měl možnost cca před deseti lety cetovat céčkem, ví, o čem je řeč). Na KPČ dnes prostě nebyla nálada.

Cesta do Prahy pak probíhá v nudném komfortu vlaků EC Polonia a Bedřich Smetana, který narušuje pouze maďarský průvodčí, který z nás vymámí čtyři eura bůhví za co.

Mám zimnici, jsem špinavý, ocestovaný, lehce spálený, čas přestat. Poslední přípitek vitamínem B nechť následuje pozítří.

T H E    E N D