Turecko (2004) 

19. den - čtvtek 9.9.2004

 kolem Göreme

Probudilo nás podivné přerušované syčení jakéhosi hořáku. Po chvíli jsme zjistili, že nad námi létají balóny. Když jsme vstali, poznali jsme, že spíme ve vinici. Nějakou dobu jsme dikutovali o morálnosti trhání vína, nakonec jsme ale neodolali. Odebrali jsme se do města a koupili si snídani. Pak jsme přešli na otogar a posnídali. Ukázal se zásadní nedostatek zdejšího chleba za 200 000 TL - snědl jsme k snídani oba dva a rozhodně jsem nebyl přejedený. Pak jsme potřebovali někde uschovat batohy. Hanny se šel zeptat do informací, ale neuspěl. Prý máme jít za tou firmou, která nás někam poveze. Bohužel musíme jet do Nevşehiru a to je hned vedle, takže to taky nevyšlo. Tak se oba Honzové rozběhli něco sehnat. Po půl hodině se vrátili s nepořízenou. Hanýsek šel opět na informace a k našemu obrovskému údivu uspěl. Odložili jsme tedy batohy a vyrazili pryč. Zastavili jsme se v Internet café, kde si Honza zapomněl brýle a musel se pro ně vracet. Naštěstí je našel, a tak nedopadl jako o den dříve, když ztratil klobouček Salewa a musel přejít k šátku. Pak už jsme se vydali do nejbližsího údolí a začali obdivovat zdejší útvary, lézt po nich a trhat všude kolem rostoucí víno. Pak jsme vystoupali na okolní plošinu, pokochali se výhledy a potrápili místní želvu. Pak jsme spadli do dalšího údolí a zde našli skvělý campspot pod pískovcovou bránou. Tímto údolím jsme se vrátili do vesnice. Poobědvali jsme v místní turecké pizzerii a Hanýsek s Péťou se tam i vysprchovali. Pak jsme zamířili na druhou stranu od města. Tam byly spíš jednotlivé věže, než uzavřená údolí. U jedné skupinky jsme zastavili a nějakou dobu challengovali. Pak jsme se rozdělili. Hanýsek se vrátil do města a my ostatní jsme šli k dalším skalám. Tam jsme prolezli několik skalních obydlí, prozkoumali podzemní chodbu a opět konzumovali všudypřítomné víno. Hanýsek mezitím našel nejkratší cestu ke campspotu. Vyzvedli jsme si své batohy a rozhodli jsme se poprosit v pizzerii o trochu vody. Honzové vypadali tak důvěryhodně, že ještě dostali 2 balené lahve a dokonce jim chtěli udělat balíček na cestu. Pak už jsme se přesunuli do našeho údolí a začli s večerními přípravami. Já s Hanýskem jsme vařili těstoviny a já jsem nenašel salám ani kečup, což mi, vzhledem k tomu, že jsem postrádal i müsli ze včerejška, otrávilo zbytek večera. Těstoviny byly jen s protlakem a půjčeným kečupem a pěkně hnusné. Nakonec jsme zapěli několik písní a uložili se ke spánku.

20. den - pátek 10.9.2004

Göreme
 Nevşehir
 Niğde
 Çukurbağ
 Demirkazık
 base camp

Když v půl šesté zazvonily budíky, byla ještě tma. Nikomu se moc ze spacáku nechtělo a mně obzvlášť se nechtělo vstávat do tmy. Po snídani (po zkušenostech je jeden chleba pro jednoho člověka akorát :-)) jsme celkem hbitě zabalili a již v 7.35 jsme byli připraveni k odchodu. Já s Hanýskem jsme chtěli udělit celému družstvu za tento výkon pašáka, ale návrh byl zamítnut. Cestou do města jsme ještě mírně zplundrovali místní vinice a následně chytli dolmus_ do Nevs_ehiru za 1mil. OK, jen když jsme vystupovali, chtěl po nás řidič ještě další 2mil. za to, že jsme měli batohy, a že on s nimi musel manipulovat. Ovšem za to, jak s nimi manipuloval, by měl platit spíš on nám. Tak jsme mu nedali nic a odešli. Záhy jsme získali lístky na autobus do Nig_de a tak již v 9.00 jsme opouštěli Nevs_ehir. V Nig_de jsme opět utvořili dvě úderné čety. Nejprve jsme šli nakupovat já s Honzou a pak Hanýsek s Vláďou. Krom nákupu jsme zvládli i naplnění (přeplnění) lahve s benzínem a směnu 40$ v nevýhodném kurzu, avšak jiná možnost nebyla. Ovšem podařilo se nám sehnat müsli za výhodnou cenu a já jsem měla velkou radost z 800g višňové marmelády též za výhodnou cenu. Po všech nákupech jsme naložili batohy do autobusu, dali jsme si kebap u milého pána v lokante a popili čaj s jiným milým pánem v c_ay roomu. BTW v jídelně s kebap měl Honza veselý rozhovor s panem kuchařem, který probíhal asi takto: H: „Ben et“ (= já maso – chtěl říct, že chce maso). Pán: „Ben Mustafa“ :-) Občas je holt při konverzaci třeba použít širší slovní zásobu. Ale bavili jsme se všichni. Potom už jsme nastoupili do autobusu a ve 14.30 jsme odjížděli směr Demirkazik. Autobus byl starý, ale jel spolehlivě. Když jsme se přiblížili asi na 30km k cíli, začal mít Honza značné střevní obtíže a již to vypadalo, že bude třeba učinit neplánovanou zastávku. Nakonec však autobus jel někudy jinudy a nás vysadil 4km do Demirkaziku. Honza si odběhl ulevit a pak jsme se vydali po asfaltové silnici směr Demirkazik se záměrem něco cestou stopnout. To se nám poměrně brzy zdařilo a byl to nákladní automobil vezoucí jablka, melouny a nějaké muže. Po climbu na korbu jsme si užili netradiční vyjížďku a nakonec jsme ještě obdrželi asi 1kg jablek. Jen tak. Podle Karla jsme se neomylně vydali za vesnici, kde k nám běžel jakýsi člověk a začal nám vysvětlovat, že budou nějaké tikety (nejprve jsme mu ale vůbec nerozuměli, protože povídal něco o „fish“ a taky „warme“ :-)). Odběhl, vrátil se zpět, ukázal nám jakousi pochybnou průkazku a tvářil s jako osoba kompetentní k vybírání peněz za vstup do národního parku Ala Daglar. Nu dobrá, dali jsme mu každý 1mil a další dohromady 3mil za stan (druhý stan jsme zatajili) a nechali jsme se jím doprovodit k vodě. Z jeho divných počtů jsme příliš nepochopili, jak daleko že to kam je, nicméně po chvíli nás opustil a my jsme si kousek dál zbudovali tábor. Uvařili jsme si moc dobrou večeři (obě dvojice), přečetli o lovu bobříka mlčení a za nepříliš termického počasí se ukládáme ke spánku. Nálada vládne termická, Honza si úspěšně zašil natržené gatě.