| < 3.den | > 5.den |
Vršič - Tičarjev dom(1620)
Izvir Soče(886) Vršič - Tičarjev dom(1620)Varianta Prisojnik
Vršič - Tičarjev dom(1620)
Prednje okno Prisojnik(2547) Vršič - Tičarjev dom(1620)Vlivem špatné předpovědi jsme se rozhodli setrvat ještě den v Tičarj. domu (koneckonců jsme vysomrovali slevu 1 osoby). Naše výprava se rozdělila. Honza, Péťa, Břeťa, Iva a Vláďa F. vyrazili na Prisojnik (s tím, že uvidí, kam až jim počasí dovolí vylézt). Zbytek se rozdělil - Kája, Jana a Káťa vyrazili na Izvir Soče nejdřív horní cestou směrem na Jalovec a skupina Aladin, Majda, Vítek v protisměru. My jsme nejprve zbloudili na cestu směrem na Jalovec, ale hned, jak jsme si to uvědomili, vydali jsme se volným terénem (včetně přechodu vodopádu a prvovýstupu na 3m vysokou skalku), až jsme našli tu správnou cestu. Pak jsme opravdu výletní cestou došli až na Koču při Izviru Soče. Vystoupili jsme k vyvěračce, vrátili jsme se zpět a vyrazili směr Flori, kde jsme potkali protisměrnou skupinu. Vítka zlobil kotní, a tak se občas opožďoval (Jo a měl dobré kostky kokosu). Stoupání od Suheho potoka (byl fakt suchý) k "Na kotlu" bylo fakt v nepříjemném sklonu (ani po rovině, ani schůdky do kopce). Horní cesta byla krásná, hezké výhledy a našli jsme opuštěnou červenou dětskou bundičku. Večer jsme se šťastně shledali a pro pobavení vlastní i cizí jsme hráli evoluci a gordický uzel.
Protože už je 29.7. a na Prisojnik jsme vyráželi a došli už 25.7., tak nevím, nevím. Má paměť jako nejstaršího člena družstva má velké trhliny (a ještě k tomu když jsou prázdniny a hlava je prázdná). Večer předtím probíhala velmi vzrušená debata, zda přechod s.b. Prisojniku či nikoli - názor střídal názor, úsměvy střídaly zakaboněné tváře a lehce vyhrocenou atmosféru naštěstí vyřešilo počasí - ráno bylo hnusně, takže by to bylo na několik černých puntíků. Takže ráno nastalo rozdělení do dvou skupin - viz výše - a skupina č.2 (nebo 1, jak je libo) ve složení Péťa, Honza, Vláďa F., Břéťa a Iva ráno horečnatě začala připravovat výzbroj a výstroj na vzdušnou, závratně jištěnou, letecky provzdušněnou, extrémně nebezpečnou, šťavnatou trasu na Prisojnik, což byla vlastně naše první ferrata, na kterou jsme se všichni, ale především Péťa, těšili. Honzu jsem pověřila úlohou ústupového náčelníka, abychom zase neměli černý puntík. I když počasí nebylo nic moc, povel k ústupu vydán nebyl, což bylo dobře, protože...
...po chvíli chůze jsme se oblékli do seáků, připravili karáble a odsedáky a aby se neřeklo, že toto vše máme s sebou zbytečně, začali se jistit. Po chvíli nás ale superjištění přestalo bavit a začali jsme to flákat. Výstup a lezení bylo super, okno nádherné, i když to u něj trochu klouzalo, ale vše jsme zvládli bez ztráty květinky. Prisojnik jsme dosáhli za nějakých 5h, dolů seběhli asi za 2 a pak si užívali večerního programu sledování Honzíkova vaření špaget. Závratná, úžasná, nekonečná legrace pozorování špaget, lezoucích z ešusu, plazících se po chodníky, lepících se na vnější i vnitřní stranu ešusu...