| < 6.den | > 8.den |
Tržaška koča na Doliču(2151)
Morbegna(2520) Triglav(2864) Mali Triglav(2725) Triglavski dom na Kredarici(2515) Dom Planika(2401) Tržaška koča na Doliču(2151)Varianta hard (Péťa, Břeťa, Iva, Vláďa F. a Iva)
Tržaška koča na Doliču(2151)
Luknja(1758) Sfinga(2384) Triglav(2864) Tržaška koča na Doliču(2151)Ganja večerní varianta (Janička, Kajis, Vítek)
Kanjavec(2568)Den začal snídaní před a částečně před přiudruženou boudičkou Tržaške koče. Jistí odvážlivci (Břéťa, Pipucha a Kája) se svlékli do půl těla a bosí pobíhali po sněhovém poli a předstírali hygienu. Počasí bylo zamračené a větrné. Odchod byl stanoven na osmou hodinu. Adrenalinovým výstupům neholdující skupina (Kačka, Majda, Vláďa K., Vítek, Kája, já) vyrazila kolem 8:45 a odvážlivější skupinu jsme viděli vyrážet asi o půl hodiny později.
Šli a šli jsme do kopce. Občas někdo zaskočil s toaletním papírem za skalku. S velkou trpělivostí jsme pózovali Vítkovi na hromadné foto před bývalými kasárnami italské armády - Morbegna. Před nástupem na jištěnou cestu jsme minuli pomníček Pepíka Hrušky z Bašky, který zahynul 30.6.1996 při výstupu na Triglav severní stěnou.U prvních kramlí jsme předešli českou rodinu, která vstala ve 3 hodiny ráno a vyrazila z Trenty na Triglav. Výstup nebyl ani vyčerpávající ani složitý. Cesta byla hustěji jištěná než např. cesta na Jalovec.
Od Aljaževa Stolpu (vrcholového plechového válce připomínajícího raketu) nás vyháněl pár Čechů, ježto se chtěli samostatně vyfotit. Slečna z tohoto pár ve Vláďovi Kváčovi rozpoznala kolegu z VŠE. Všichni jsme se nacpali do Aljaževa stolpu a nechali se zvěčnit. Orazítkovali jsme vše, co bylo po ruce. Snědli erární čokoládu, Majdinu a Vláďovu čokoládu, vypili Vítkův horký čaj, pustili mobily a přijali zprávy z domova. Kačka dostala dotaz, jak vaří. Já jsem zjistila, že Tour de France po šesté vyhrál Armstrong.
Chvílemi když se rozestoupily mraky, jsme viděli fragmenty Triglavského ledovce a Triglavski dom.
Sestup jsme zvolili po zábradlím jištěném úzkém hřebeni vedoucím na Malý Triglav. Cestou jsme potkali paní v růžovoučkých tepláčcích, jištěnou na růžovomodrém lanku, které držel postarší pán v dlani. (Přesněji: šňůrka těsně uvázaná kolem dámina pasu a druhý konec navázaný na karabinu, kterou svíral pán v dlani). Naší další zatávkou byl Triglavski Dom, kde měli užitkovou vodu a luxusní suché záchody. Prohlédli jsme si zdejší kostel, při jehož svěcení zde prý bylo 5000 lidí.
Další zastávkou měla být koča Planika, kam z Triglavskeho Domu vedly dvě cesty, jedna po vrstevnici, ale přes sněhová pole a druhá byla výškově proměnlivější.
Z koči Planika jsme se trmáceli do Doliče k Tržaške koče. Cesta byla kamenitá, dlouhá a mírně ubíjející.
Po příchodu k naší noclehárně se část výpravy (Kája, Vítek a já) vydali k vrcholu Kanjavec. Bohužel zde nemají polštářek na razítko.
Večer opět proběhla hygiena ve sněhu, vaření. Část odešla pro vodu, která pomalounku kapala cestou k Luknje (sedlo). Někteří z nás se posadili do jídelnice a tlachali, dokud nás paní vedoucí v deset nevyhodila.
Hardvariantní družstvo vyšlo za svým cílem s tradičním hodinovým zpožděním oproti stanovenému plánu. Na programu byl nejprve cca 650metrový sestup hedvábnou stezkou a poét výstup do sedla Luknja. Zde jsme se vyčůrali, občerstvili a navlékli do sedáků.
Zmínil bych vynikající dřevěné pérové houpací koně am Bahnhof, na jehož hřbetu člověk dosáhne pocitu klidu a míru srovnatelného s harmonií a nirvánou tibetských mnichů
Začali jsme stoupat po západní straně úchvatné severní triglavské severní stěny. Sice se většina tohoto výstupu skládal z boulderingového lezení, avšak míním, že sedáků opravdu netřeba. Když jsme konečně dosáhli vrcholu triglavské severní stěny, naskytl se nám NEJKRÁSNĚJŠÍ pohled z celého výstupu. Pohled z hlavy Sfingy dolů do údolí 900 mětrů pod námi. Severní stěna Triglavu je vskutku majestátní a pohled do hlubin z jejího vrcholu je naprosto vynikající. Já s Péťou jsme se ho nemohli nabažit. Honzu začal po chvilce pohled silně znervózňovat, a tak radši poodstoupil a nenápadně nás nabádal, abychom od kochání upustili.
Dále jsme pokračovali kamennou plání plnou firnových jazyků až k finálovému skalnatému bloku. Tam jsme poprvé narazili na "autobusy" dalších turistů. Na samotném vrcholu proběhlo několik očekávaných rituálů, především konzumace vařených višní a vrcholové foto. Jelikož se od rána o něco zvedly mraci, byl z Triglavu nádherný výhled na všechny strany, čehož Honza se svým fotoaparátem mocně využil.
Na Triglavu - stejně jako celý den - bylo obtížné potkati kohokoliv jiného než Čecha. Čechů chodí po Julských Alpách opravdu mnoho a to jak v bundách North-Face, tak i v teplákových soupravách v národních barvách. Samotný sestup nejlehčí cestou zpět na Tržašku nepřinesl nic, co by se mělo obzvláště zmiňovati. Zajímavé výhledy na okolní hory, příjemná hedvábná stezka rozvázala naše jazyky, a tak jsme si po zbytek výpravy toho dne vyprávěli různé historky či (v případě Honzy a Péti) obohacovali svoji tureckou slovní zásobu.
V podvečer se na koče naproti tomu událo něco velice pozoruhodného. Pozoruhodného alespoň pro ty, kteří něco takového viděli poprvé v životě. Na koču totiž kvůli doplňování zásob třikrát za sebou přiletěla malá helikoptéra. Poprvé pouze vysadila navigátora s vysílačkou. Podruhé a potřetí přiletěla s velkou sítí, uvázanou na laně pod kabinou, plnou zásob. Kdo měl fotoaparát, tak tento úkaz nadšeně fotil. Některým se dokonce podařilo zvěčnit své bližní, kterak tohoto ocelového ptáka fotí ve spodkách.
Večer (stejně tak jako snad kažné ráno) opět procvičil naše bránice, a tak jsme za nebetyčné termiky v deset ulehli do svých ďour a kotců v malinkaté Zimne sobě, abychom nabrali sil na příští dne.
"To jsem si zase užil světa," řekl si malý indián Břeťa, když večer uléhal do spacáku a hvězda Večernice mu přála dobrou noc.