3. Z Rize do Kayseri
< Kaçkar dağları> Erciyes dağı

15. den - neděle 5.9.2004

Rize

Ráno jsme se probudili do deště. Mírný déšť se střídal s lijáky. Na snídani jsme si vyšli do města. Po návratu jsme se začali domlouvat o dalších dnech v Turecku. V internetové kavárně jsme zjišťovali něco o spoce Hasan dağı. Nakonec vyhrála varianta Erciyes dağı a Ala dağlar. Potom jsme se vydali vyhledat supermarket. Přešli jsme skoro celé Rize, ale takové základní potraviny jako müsli nebo sušené mléko jsme stejně neshnali. Na večeři jsme šli (bez Péti) do místní lokantasi, ve které se nám všestranně věnovali. Nakonec jsme ještě zašli do jedné z čajoven.

Vláďa

16. den - pondělí 6.9.2004

Rize
 Aşkale
 Kayseri

Vlastně mám mnohem silnější zážitky ze dne následujícího (poměrně ošklivý průjem a seznámení se s několika místními tuvaletami), ale zápis na mě připadl pondělní, a tak tedy...

Ve čtyři hodiny mě probudil müezzin, který něco kvílel přes deset minut. Nedlouho poté jsme vstali a přesunuli se před kancelář dopravní společnosti Rize Ses. Místo autobusu pro nás přijel dolmuş, do kterého nás urychleně hanli, a který nás k našemu překvapení dovezl na otogar místo do Aşkale. Po chvíli tápání a vyptávání se všech možných lidí jsme se dozvěděli, že "bus problem" a že musíme jet s někým jiným. Takže nás nakonec veze Süzer za 15 mil. Moderní komfortní autobus s "letuškou" a rozdávanými keksy a nápoji se ukázal být docela pohodlným dopravním prostředkem. Polovinu jízdy jsem si povídal s nějakým Turkem a dozvídal se cenné informace o jeho domovíně a podával zkreslené informace o Çek Cumhuriyeti. Před Hanýskem seděla hysterická žena a díte, které celou cestu zvracelo. Do Aşkale jsme dorayili právě včas, abychom úprkem na nádraží dobíhali Erzurum Ekspresi. Ve všem tom zmatku akorát Péťa nechala v zavazadlovém prostoru svoje externí nože, což se v zásadě dalo čekat, ale aspoň nikoho nepořezaly. Běh na istasiyon byl krutý a dlouhý. Nejdříve to vypadalo, že neseženeme vůbec žádné lístky a budeme muset jet až další den Doğu Ekspresem, ale nakonec se pokladnímu podařilo po několika telefonních hovorech sehnat čtyři místa v lehátkovém voze. Při vypisování jízdenek už vlak dorazil do stanice, takže jsme málem jeli bez Hanýska. Během cesty jsme konzumovali všechny super potraviny, koupené v Rizském supermarketu Kiler, a obdivovali se krásným kaňonům, stepím a pláním centrální Anatolie. A šli jsme spát.

Honza