| < Ala dağlar |
27. den - pátek 17.9.2004
EskişehirVlak přijel ve čtvrt na jednu. Byl docela plnej, ale průvodčí nám našel místa ve dvou kupé vedle sebe (byl to levnější vlak, takže to nebyl systém Pullman, ale šestimístná prostorná kupé). Já s Hanýskem jsme sdíleli kupé se dvěma mladými Turky (asi studenty) jedoucími do Kütahye. Hanýsek se uložil na poličku a my tři jsme se rozdělili o místa dole. Hanny s Péťou měli možnost si pohovořit německy se spolucestujícím, který byl nakonec vyhozen, když při třetí kontrole najednou nenašel lístek. Od dalšího pak byli zásobováni okurkami a hroznovým vínem. Cesta probíhala celkem poklidně a někdy kolem druhé hodiny jsme poznali, že se blížíme k Eskişehiru, protože jsme se ocitli na elektrifikované trati. Najednou jsme zastavili u jakési staničky s podivným názvem a ten štědrý cestující nám začal říkat, že je to Eskişehir. Když nám to potvrdili i další včetně průvodčího, tak jsme vystoupili. Zjistili jsme, že vlak na hlavní nádraží vůbec nejede. Naštěstí jsme se doptali na cestu. Tam se Honzům podařilo získat rezervace na Anadolu Ekspresi jedoucí před druhou hodinou ranní, i když si pokladní musela zavolat někoho kompetentnějšího. Pak jsme si udělali základnu v přilehlém parku. Hanýsek s Péťou se vydali vyměnit peníze a my zbylí jsme zatím postupně vyzkoušeli jednu z mnoha zdejších internet cafe. Pak jsme se vydali na nákupy zase my dva. Mimo jiné jsme koupili čaj a soupravu skleniček. Společně jsme pak uvařili poslední polévky a čaj a Hanýsek se mohl ekologicky zbavit přebytků benzinu - vylil jej pod lavičku na beton. Když se začalo stmívat, přemístili jsme se na nádraží a přečetli Hochy. Další čtyři hodiny jsme strávili v internetové kavárně za milion lir. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že do Bulharska nesmíme dovézt náš čaj. No uvidíme, budeme hrát blbý.
28. den - sobota 18.9.2004
İstanbul Kapikule(TR)V 1.30 jsme nastoupili do Anadolu expresi a usadili se na sedadlech styl Pullmann. Vlak byl plný, tudíž jsme noc strávili povětšinou v sedě. Po výstupu z vlkau jsme se úspěšně přepravili z Haydarpas_i na Sirkec_i a usadili se v čekárně. Po několikachodové snídani se Honza s Hanýskem vydali zjistit něco ohledně rezervací. Ty se ukázaly být drahé a ne nezbytné, tak jsme se na ně vykašlali. Po mnoha obstrukcích a německo-tureckém překladu se nám podařilo si na nádraží nechat u divně vyhlížejícího pána batohy (dohromady za 10mil.) a vyrazili jsme do Istanbulu. Ve čtvrti Galatasaray jsme si všichni kromě Honzy koupili nějakou knížku do vlaku, navštívili jsme čajovnu a vyrazili do čtvrti Sultanahmed. Navštívili jsme část Grand Bazaru, koupili si něco Do_nerů a Honza Fantu a usadili jsme se v parku u Modré mešity. Byli jsme zmoženi a tak jsme se všeobecně dohodli, že se budeme dál spíš flákat, než nějak extenzivně pobíhat po Istanbulu. Ze Sultanahmed parku jsme se přesunuli do parku u Topkapi paláce, kde jsme relaxovali další hodinu. Poté jsme provedli prohlídku turistické části Grand Bazaru a vydali se sehnat nějaký levný do_ner. V turistické části kluci se smlouváním neuspěli, proto jsme se rozhodli zajít do starých známých uliček nedaleko „autostrády“. Tam jsme zakoupili megado_nery a šli do přístavu strávit zbytek času do 18.h. Hanýsek odstrčil loď. :-) V 18h jsme šli do internet kahve, já jsem zkontrolovala stav objednávek čaje vydali jsme se nakoupit potraviny na cestu a čaje. Po nákupu už následoval přesun na Sirkec_i a Hanýsek šel měnit zpět liry na eura. To se mu na druhý pokus podařilo, zabalili jsme čaje, přečetli srdceryvnou část o loučení hochů s Bobří řekou a po deváté hodině úspěšně nastoupili do vlaku. viděli jsme vagóny se speciální úpravou poliček pro spaní, ale tam nám byl přístup zamítnut neboť jedeme na Eurodomino. V kupé jsme se nachystali na tradiční uspořádání (já a Hanýsek na poličkách a Vláďa s Honzou na sedadlech) a po rozjezdu vlaku jsme se rozmístili. Ještě před spaním jsme všichni postupně navštívili záchod a shledali ho velmi odstrašujícím.
29. den - neděle 19.9.2004
Ruse(BG) Giurgiu Nord(RO) Bucureşti(RO)Procedura na turecké hranici v Kapikuli (cca 2:00) proběhla normálně - šli jsme ven do baráku pro razítko na vízum.
Zdárně jsme projeli do Bulharska, kde jsme se také dopoledne probudili. Hanýsek ještě dodělávál popisky k fotkám, jedli jsme, ...
Na bulharsko-rumunských hranicích se rumunský celník zajímal o to, jestli pod batohy neleží další Čech :-)
Rumunský průvodčí po nás chtěli místenky: rezervacion? → No. → No rezervacion - problem → Istanbul - no rezervacion. A odešel...
V Bukurešti (~18:00) si kupujeme za cca 15 Kč rezervace do Aradu (600 km, 50 km před rum.-maď. hranicemi) - až do Budapešti byly asi za 100.
Sedíme v parku mezi Garou a nějakou vládní (?) budovou. Čteme předposlední várku Hochů od Bieberflussu.
Kolem osmé nastupuje do vlaku do Budapešti - rumunské vagony, kupé, skleněné poličky na ležení, kam se blbě leze.
Díky zpoždění 2.části vlaku, která jede z Řecka přes Bulharsko, odjíždíme v 21:20 - o hodinu později => do Aradu přijedeme tedy asi v 7. Fajn.
Hanny s Vláďou dole, Hanýsek a Péťa nahoře usínáme, v "uličce" jsou batohy, dveře jsou zavázány provazem.
30. den - pondělí 20.9.2004
Arad(RO)všichni kromě Honzy :-(
Curtici(RO) Lökösháza(H) Rajka(SK) Břeclav(CZ) Praha(CZ)Ráno mě vzbudí Honzovo volání: "Je to přeřezaný! Doklady v prdeli! Foťák v prdeli!" Bohužel je tomu tak. Někdo přeřezal provazy a sebral foťák a taštičku s doklady a penězi (~250 $), který byly položený za batohy na topení. Běháme po vlaku, snažíme se najít průvodčího a koukáme po všem kolem. V Simerii nastoupil policajt a něco si zapsal a že volá do Aradu. Honza píše domů (mobil mu zůstal, i když ležel na stolku) a blokuje kreditku. Nakonec vystupujeme v Aradu a skládáme věci před železniční policií a Honza jde dovnitř. Policajti neumí slovo anglicky, a tak jako překladatel funguje místní pracovník Alcatelu - je velmni ochotný. Hlavní problém je s pasem. Péťa říkal, že mu můžou vystavit jakýsi Travel document a že to vůbec nemusí jít přes ambasádu. Tady ale o ničem takovém nic nevědí. Na ambasádě Honza zjišťuje, že buď musí do Bukurešti, nebo zítra dopoledne do Temešváru. Problém je s naší skupinovou jízdenkou. Poslední vlak, kterým stíháme být včas v ČR, je dnešní Pannonia v 15:20. Zítřejší překračuje hranice už hodinu po půlnoci. Snažíme se zjistit, jestli nepůjde jízdenka rozdělit. Policajti nejsou ochotní vůbec k ničemu. Železničářka sama od sebe zase nemůže nic, ale prý se zeptá výš. Dokonce ani přímluva od ambasády nic nepomohla. Navíc čas neúprosně kvapí. Péťa mezitím u šéfa zjišťovala podrobnosti o Travel documentu - prý by Honza potřeboval nějaký relevantní doklad. Nakonec zjišťujeme, že my tři musíme odjet sami. Honza si šel vyměnit peníze a vyfotil se. Pak odjel do Temešváru. Asi půl hodiny poté nastupuje náš zbytek do vagónu ČD směr Praha. Domlouváme se, že tentokrát musíme držet hlídky, alespoň jako nácvik. Když odjíždíme z Curtici, radujeme se, že konečně opouštíme tuhle ... zemi. Maďarský průvodčí nám nerozumí ani slovo, ale zapisuje na lístek 3 Personen. Vlak uhání Maďarskou plackou směrem domů.