20. září 2004
Arad TimişoaraProbudil jsem se. Ostatní v kupé příjemně oddechovali. Chtěl jsem rozvázat provaz, který blokoval dveře kupé proti otevření, abych šel na toaletu, ale ke svému zděšení jsem zjistil, že provaz je přeříznutý. V první chvíli mi to nedošlo. Považoval jsem to na několik sekund za blbý vtip, jenže pak jsem si všiml, že mi chybí taštička s doklady a penězi a foťák.
Zmateně jsem pobíhal po vagónu sem a tam. Najednou pro mě byl každý podezřelý, kupé se proměnila v doupata zlodějů. Nevěděl jsem, co dělat. Běžel jsem nejdříve na jednu a pak na druhou stranu a hledal jsem průvodčího nebo policii. To se mi nepodařilo. Na obou stranách mě zarazily zamčené dveře do lůžkového vagónu (patrně moc dobře vědí, co dělají). Dobouchat jsem se nemohl.
Zanedlouho vlak začal zastavovat - blížili jsme se do Simerie. Tak, jak jsem byl oblečen, se špatně obutými sandály, jsem vyskočil z vlaku na perón a volal "Police! Police!" K mému štěstí naštěstí místní policista uměl anglicky. Prošel se mnou naše kupé, podíval se do několika dalších a předstíral, že pracuje. Poradil mi, abych dále kontaktoval policii v Aradu. Že prý tam zavolám s nejnovějšími informacemi.
Cesta do Aradu byla poněkud zvláštní. Nevěděl jsem, jak se mám cítit. Prvotní šok byl pryč. Vlastně jsem se k tomu stavěl poměrně apaticky. Snažil jsem se zlehčovat situaci, jak jen to šlo. Vtípky a tak. Stejně to ale k ničemu nevedlo.
Na nádraží už na mě čekal muž, který hovořil perfektní angličtinu (což je v Rumunsku vážně výjimka) - nejdřív jsem ho považoval za policistu a byl jsem mile překvapen jeho ochotou a snahou pomoci mi. Ukázalo se, že pracuje pro Alcatel a pravděpodobně pro místní nádraží zabezpečuje komunikaci. Docela mi pomohl, strávil minimálně hodinu tím, že pro mě překládal.
Po prvé jsem se setkal s místí zkostnatělou byrokracií. Pod záminkou, že se incident odehrál v Simerii, se mě policisté pokusili poslat zpátky tam. Jak mi bylo vysvětleno, jak všude jinde, i zde se sleduje statistika vyřešených a nevyřešených případů. Mě jako případ od začátku beznadějný, s mizivou šancí na vyřešení, si chtěli přehazovat jako horkou bramboru. Kvůli procentů. Úžasné.
Po několika telefonních hovorech s ambasádou v Bukurešti jsem se dozvěděl, že bez náhradního pasu nemůžu Rumunsko opustit ani náhodou (i když Pétiny informace z letiště alespoň na chvíli dávaly naději, že se to podaří vyřešit). Konzulka mi slíbila, že mi dokumenty předá druhý den ráno v Temešváru. Druhý den měla končit platnost CityStaru a všichni se už těšili domů. Protože se nám ani při vší snaze nepodařilo donutit pokladní, aby nám jízdenku rozdělila nebo to nějak zařídili, Hanýsek, Vláďa i Péťa nakonec pokračovali Panonií směrem do Prahy. Zůstal jsem sám v Rumunsku, nepřátelské zemi - s Hanýskovými eury a Vláďovým nožem. Zapůjčených dvě stě euro jsem schoval v igelitovém pytlíku do boty (druhý den večer jsem je vyndal - mmm, ta vůně...).
"Milí" policisté pro mě udělali alespoň tu maličkost, že mi zařídili bezplatnou jízdu vlakem do Temešváru. Seděl jsem v kupé se třemi studenty a nějakou ženou s dcerou. Dokonce jsem se odvážil si na chvilku odskočit bez batohu na zádech. Doufal jsem, že se pohlídají navzájem. Cesta nakonec byla poměrně zajímavá. Nerozuměl jsem (a ani nechtěl) přesně tomu, co se dělo, ale pochopil jsem, že se nějací cikáni snaží dostat do vlaku záchodovým okénkem. Také jsem po vystoupení studentů (půjčil jsem si od nich učebnici s poměrně všeříkajícím názvem Fizică) zjistil, že ona matka s dcerou mluví rusky. Tak jsem oprášil ty naprosté základy, které jsem si osvojil v Dubně, a konverzoval s nimi jejich jazykem. Byly z Moldávie a dcera byla právě na cestě za studiem do Temešváru.
V Temešváru na policii o mně nevěděl nikdo, přestože jsem dostal slíbeno, že mě tam budou očekávat. Dokonce se divili, proč má na prsním popruhu zavěšený velký nůž. Že je to na osobní obranu se mi jim nějak nepodařilo vysvětlit. Vykašlal jsem se na policii, šel jsem obhlédnout město, nalezl jsem hotel, před kterým jsem měl s onou lady setkat, zašel do internetové kavárny a nakoupil si jídlo. Temešvár je docela pěkné město. Jenom jsem se bál nadcházející noci.
Tu jsem nakonec strávil v nádražním baru. Byl celkem poklidný, nikdo mě nijak zvlášť neobtěžoval. Jeden člověk mi po vyslechnutí mého příběhu dal 10.000 lei (tak akorát na instantní kávu) a vysvětlil barmance, že mě tam má nechat. Za těch několik hodin (asi docela dost) jsem si koupil asi tři capuccina. Při jejich cenových relacích určitě nejlevnější způsob, jak v bezpečí přežít (byť nijak zvláště příjemně) noc. K ránu jsem zlehka dřímal s batohem mezi nohama a hlavou na jeho víku. Za celou dobu jsem neusnul úplně.
Poznal jsem jakéhosi Štefana (o rumunskou transkripci jeho jména se snad raději ani nebudu pokoušet). Je to asi čtyřicetiletý poměrně mohutný člověk, lehce mentálně postižený, který se mnou asi po hodině dal do řeči. Vysvětlil mi, že dělá jakéhosi neoficiálního dobrovolného bodyguarda barmance. Ve volných chvílích si maluje obrázky. Měl jsem možnost nahlédnout do jeho výtvarného sešitu. Stránky byly plné dosti zručně obkreslených reklam, aut (Forza Ferrari) apod. Naivní (téměř dětské) obrázky kreslené barevnými fixy. Ale mezi ostatními měl respekt, to bylo vidět.
21. září 2004
Arad Curtici AradRáno bylo nudné. Koupil jsem si něco k jídlu a došel k hotelu Continental. Tam jsem si sedl do vstupní haly, nechal si nabíjet mobil a četl rumunské noviny, resp. pokoušel se číst, jediné čemu jsem rozuměl, byla tabulka rumunské fotbalové ligy. Čekal jsem na paní z ambasády. Doufal jsem, že přijde co nejdříve. Přišla, přiletěla (letadlem), ještě než se ubytovala, předala mi všechny potřebné dokumenty. Česká země se o své občany stará poměrně dobře.
Upaloval jsem zpět na nádraží a vysomroval od policistů bezplatnou cestu vlakem zpět do Aradu právě včas na to, abych nasedl do mezinárodního rychlíku směr Budapešť. Průvodčím se to moc nelíbilo, ale nakonec mě nechali na pokoji. Při nástupu jsem slyšel plynou angličtinu z úst postaršího muže. Poměrně drze jsem se ho zeptal, jestli si můžu sednout s ním do kupé. Nejdříve se sice tvářil, že by rád spal, ale nakonec jsme si dobře povídali. Byl to Američan, který v Rumunsku připravuje nějaké programy pro sirotky. Ukazoval mi fotky a podrobně mi to vyprávěl. Bylo to rozhodně zajímavé. Nakonec mi nabídl sto dolarů, abych se dostal v pořádku domů. Byl jsem příliš hrdý a rychle a razantně jsem odmítl. Než jsem si to rozmyslel, byly bankovky zase pěkně zpátky v peněžence. Nevím, asi jsem to přijmout měl. Pomoc v nouzi by se neměla odmítat a když ji někdo dává a chce dát, pak se to tak má být. Jednou pomůže někdo tobě a přijde čas, kdy naopak bude tvoji pomoc potřebovat někdo jiný.
No nic, dost bylo filosofování. Dojel jsem do Aradu, vrátil se na policii, nechal si od nich dát razítko na kopii mojí výpovědi, abych měl alespoň něco pro pojišťovnu, a vymohl si slib, že budu mít i vlak na maďarské hranice zadarmo. Trochu jsem je zmátl, když jsem si na stanici převlékl kalhoty (a zul pohorky, jen tak mimochodem). Vyrazil jsem do města, protože do odjezdu Pannonie ještě nějaký ten čas zbýval. Byl jsem v internetové kavárně, v samoobsluze a tak.
V půl čtvrté už jsem uháněl vlakem směrem k hranicím. Za půl hodiny jsme byli v Curtici. Odevzdal jsem pas celníkovi a očekával jeho návrat. "Pojďte se mnou, musíte se vrátit zpátky do Aradu." Nic mi nepomohlo vyjednávání, vysvětlování, ani poměrně netrpělivý přístup k jeho nadřízenému. Ten svinský úředník si počínal velice klidně, trpělivě, mluvil uctivě, oslovoval mě "sir". To mě pochopitelně ještě více rozčilovalo.
Nasedl jsem do vlaku směr Arad a z mých úst se řinula jedna sprostá nadávka za sebou. Kopal jsem do protějšího sedadla. Byl jsem na pokraji zoufalství a zuřivosit. Věc se má takto: Na výjezd ze země je oficiálně potřeba jakési vízum (ve skutečnosti úřední doklad o "znovuvstoupení" do Rumunska). Podle paní konzulky ho však většinou nechtějí, takže spousta lidí přechází hranice bez něj. I já jsem se o to pokusil. Ale měl jsem smůlu. Svým způsobem mi může být útěchou, že jsem aspoň neutratil sto dolarů pro nic za nic. Kdybych je měl, asi bych si nakonec koupil přímý lístek až do Prahy. Po návratu z hranic by mě to štvalo dvojnásob. Takhle jsem se snažil maximálně ušetřit, a tak mě "výlet" do Curtici nestál vůbec nic.
Navštívil jsem staré známé policisty, ptal se jich na speciální hraniční policii. Nedokázali mi poradit, tak jsem od nich naštaně odešel. Zkusil jsem to ještě na Alcatelu, ale nikdo tam nebyl. Tak jsem vyrazil do ulic Aradu a hledal neznámou stanici na vlastní pěst. Cestou jsem zkoumal možnosti přepravy do Maďarska. Chtěl jsem už konečně z téhle příšerné země vypadnout. Nabízeli mi minibus do Makó (asi 50 km odsud) za nehorázných cca 450 korun. Ptal jsem se u nějakého autobusu Eurolines, jak se dostat do Maďarska. Ten člověk mě okřikl. "Man, stop that. This is a school bus." Ukázalo se, že to jsou žáci odjíždějící na školu v přírodě nebo tak něco. Jako z grotesky. Děti někam odjížděly a tatínek mi zároveň s máváním cosi vysvětloval.
Nikdo nevěděl. Ptal jsem se různých lidí, hledal jsem alespoň nějakou policejní stanici. Nakonec jsem otevřel ohromnou dřevěnou bránu a vstoupil na radnici. Tam mi nakonec vrátný hraniční policii v mapě nalezl a popsal mi cestu. Došel jsem tam, vysvětlili mi, že musím jít na policii pasovou, ne hraniční a zase mě poslali někam o půl kilometru dále.
Už byl večer, ale na pasové policii stále ještě někdo byl. Nějaký pochybný chlápek, který neuměl skoro vůbec anglicky, mi nejdřív vysvětloval, že musím zaplatit 50 euro. Chtěl jsem to od něj vysvětlit, nakonec na to nějak zapomněl. Asi pochopil, že ode mě úplatek nedostane (ne že bych snad vypadal tak hrdě a nebojácně, ale spíš zoufale a chudě). Vyplnil jsem nějaké papíry a bylo mi oznámeno, že mám v jakémsi "cheque agency" zaplatit tři poplatky - 190.000 lei, 30.000 lei a 6 dolarů. K tomu všemu musím přinést potvrzení. Ale teď večer to prý neseženu, protože už jsou všechny úřady zavřené.
No to bylo radosti. Procházel jsem se po Aradu a věru mi nebylo do smíchu. Bylo třeba, abych nějak přečkal noc. Jenomže dnes už jsem věděl, že nespat bych už asi nevydržel. Za ubytování se mi platit nechtělo a kdekoliv volně nebo v kempu bych se bál. Nakonec jsem se zeptal jakýchsi dvou mladých dívek, asi gymnazistek. Vypadaly z celého města nejslušněji a byl jsem si jist, že jim můžu věřit. Asi deset minut se pro mě snažily něco vymyslet, nakonec mi poradily, abych to zkusil v kostele. Jsou tam dobří lidé a na faře by se nějaké místo určitě našlo. No co, ten den už jsem měl opravdu pocit, že už jsem opravdu někde na kraji společnosti a v této zemi opravdu nic neznamenám, tak mi ani nebylo hanba jít žebrat o přístřeší.
Vstoupil jsem nejdříve do jednoho kostela. Tam ale nějaká kapela cosi nacvičovala. Divně se na mě podívali, ale nic neříkali. Raději jsem odešel a nerušil je v jejich uměleckém projevu. Šel jsem k druhému, patrně hlavnímu městskému kostelu. Opravdu zvláštní architektura. Nevím, jak to přesně popsat. Každopádně je to asi dvě stě let staré, uprostřed bloku domů, tj. ne osamoceně stojící stavba, jak je u kostelů obvyklé, a především působící hodně vznešeně (maďarské nápisy připomínají dobu c.-k. mocnářství). Vevnitř byla zrovna mše. Sedl jsem si ven na schody a rozhodl se počkat, až skončí. Až budou lidé vycházet ven, jistě budou mít chuť spáchat dobrý skutek.
Po schodech nahoru vyšel mladý muž pomenší postavy, přibližně mého věku. Asi za pět minut se vracel ven. Nakonec jsem sebral odvahu a oslovil. Vysvětlil jsem mu, v jaké jsem situaci a požádal ho o pomoc. K mému překvapení mě vůbec neodmítl a řekl: "You probably think, that because of coming out of the church I am a Christian and so a nice person. In fact, I went inside only to admire the architecture." To mě pobavilo, uklidnilo a hlavně přesvědčilo o tom, že tento člověk to se mnou vážně nemůže myslet špatně. Vysvětlil mi, že u něj spát nemůžu, protože u něj zrovna něco přestavují dělníci a on sám v noci sotva oči zamhouří, ale řekl, že řešení se určitě najde. Že mě představí svým kamarádům a že někdo z nich mě určitě u sebe nechá přespat. Nevěřil jsem svým uším. Můj problém se naráz vyřešil. A když mi ještě slíbil, že se mnou zítra bude obíhat úřady, abych neměl problém s rumunštinou, myslel jsem, že se zblázním štěstím.
Vešli jsme do klubu jménem Frontier, kde už skutečně seděli Paulovi (tak se ten člověk jmenoval) kamarádi, mj. Anca a Bughi. Jména ostatních si bohužel nepamatuji, ale to je asi jedno. Každopádně Bughi po dvou telefonátech se svým bratrem svolil, že u nich můžu přestat. Byli jsme tam ještě asi dvě hodiny, dobře jsme si popovídali, dal jsem si dvě piva a dostal darem kebap. Skoro tak dobrý jako v Turecku. Skupinku tvořila různorodá směsice - dva středoškoláci, dva vysokoškoláci, Bughi už pracující třída. Nějak jsem tomu nechtěl moc věřit, přece jenom jsem byl trochu ostražitý, ale když jsem poslouchal Bughiho a Paula, když se domlouvali, jak si mě ráno předají, žádné ze slov, kterým jsem rozuměl (a bylo jich pochopitelně velice málo), nevzbuzovalo podezření, že by se domlouvali na způsobu, jak mě okrást.
Vyšli jsme s Bughim z klubu a vydali se k němu domů. Řekl bych velice chudý panelákový byt. Ale v pořádku. Bughi mi přišel z těch všech nejméně důvěryhodný, tak jsem si trochu dával pozor, on zas tak trochu nedůvěřoval mně. Usnul jsem okamžitě jako špalek.
22. září 2004
Budapest PrahaRáno v půl šesté odcházel Bughi do práce, a tak jsem byl v jeho bytě asi hodinu sám, než přišel jeho bratr. Trochu mě zmátl, protože jako by mu z oka vypadl. Něco jsem posnídal, po čtrnácti dnech se konečně vysprchoval a už se objevil Paul.
Šli jsme poměrně dlouhou cestou do centra a měli jsme spoustu příležitostí si popovídat o tom, co kdo z nás dělá a co ho baví. Ukázalo se, že studuje na univerzitě rumunskou literaturu a angličtinu. Kromě toho se celkem vážně věnuje jazzu a pořádá vystoupení s nějakou kapelou. Kromě toho "samozřejmě" obchoduje na černém trhu, protože jinak to prý v Rumunsku nejde (v zemi s průměrným platem něco přes tři tisíce korun to asi je dost těžké). Nejdříve jsme šli opět na passport police, tam Paulovi zopakovali, co přesně musíme zařídit. Pak jsme jeli přes celé město do nějaké banky (prostě ten cheque agency, vůbec tomu nerozumím, ani v češtině, tam to navíc mají ještě komplikovanější, než u nás), tam jsme zaplatili rumunské pohledávky a bylo nám vysvětleno, že ty dolary platit nemusíme (že to je ekvivalent těch 220.000 lei, což náhodou skutečně sedělo), tak jsme došli zpátky na policii, tam si vzali potvrzení a řekli, že ve 12.30 bude všechno OK.
Došli jsme do Frontieru. Tam seděl jeden Paulův kamarád. Slíbil, že se mnou půjde na policii v době, kdy Paul bude muset někam odběhnout. Ani nevím, jak se ten kluk jmenoval. Každopádně to byl čtvrťák na gymplu a uměl perfektně anglicky (ostatně jako Paul). Hodinu jsme seděli ve Frontieru a pili kávu, pak se Paul vytratil a přišel jeho kolega. Došli jsme na policii. Opět trvali na těch šesti dolarech. Nemohli si toho všimnout předtím, nechali mě čekat dvě hodiny, aby mi řekli takovouhle blbost. Když se nám to nepodařilo nijak vysvětlit, vyrazili jsme zpátky k Frontieru, kde nás měl čekat Paul. Dlouho nepřicházel, a tak jsme se vydali znovu k cheque agency. Cestou jsme potkali Paula, tak jeho kamarád ani nemusel za školu (což by jinak samozřejmě rád udělal). Zaplatili, vrátili se a dostali pas. Asi hodina a půl zbývala do odjezdu Pannonie.
Vyměnil jsem si tolik forintů, kolik jsem na základě Hanýskových informací potřeboval na jízdenku přes celé Maďarsko, a tolik lei, abych se dostal do Bekescsaby, nakoupil potřebné potraviny a došli jsme k nádraží právě včas, abychom mohli vystát frontu u kasy. Musel jsem ještě zaplatit rezervaci, na tu už jsem neměl a nebylo kde eura směnit, takže mě Paul ještě založil. Poděkoval jsem mu a za chvíli už v mezinárodním rychlíku opuštěl Arad.
Trochu jsem se bál hranic, ale všechno jsem ve zdraví přestál a dostal se do Maďarska. Bylo ještě dramatické, že jsem neměl peníze na cestu na Slovensko, stálo by to asi dvojnásobek toho, co mi říkal Honza, tak jsem jel s "laskavým" svolením průvodčích (dostali přes polovinu ceny jízdenky rovnou do kapsy) načerno až do Budapešti. Plánoval jsem, že se odtamtud pokusím dostat domů nějak levně, ale nakonec už jsem na to sílu neměl, vyběhl z vlaku do mezistátní pokladny, tam utratil 29 euro za lístek do Břeclavi a radostně se vrátil s pocitem, že teď už se domů dostanu pohodlně, legálně a rychle. A byla to pravda. Druhý den někdy po šesté ráno jsem zvonil u nás doma.
Brrr... Byl to zážitek na celý život.