Veľká Fatra (2003) 
Břeťa Peťo Honza Dejv Kopeek

Čtvrtek 4.12.2003

Inu, noc byla vlastně tradiční. Cassovia ve 23:10 z hlaváku. Ve čtyřech, posléze ve třech v kupé - termika. Až příliš. Ležel jsem v uličce a ze stran na mě sálalo topení, které se nedalo vypnout. Přišel pan Komponent, z jehož rozsáhlého menu jsme si v rámci první a zároveň poslední etapy občerstvovací kampaně dali „kozlík lékařský“. Vyspali jsme se opravdu dorůžova. Zapůjčená Kápošova nafukovací karimatka posloužila velmi dobře (až na to, že mi moc nešla sbalit). V půl osmé jsme vystoupili v Ružomberku, kde na nás již Dave s Břeťou čekali.

Honza

Pátek 5.12.2003

Donovaly(960)
 Zvolen(1402)
 Motyčská hoľa(1292)
 sedlo Veľký Šturec(1010)
 Šturec(1075)
 Východné Prašnické sedlo(920)
 Repište(1239)
 Rybovské sedlo(1316) - 48°52′33″ N, 19°05′30″ E

Z Olomouce jsem vyrazil vlakem přibližně v jednu hodinu v noci a moc jsem toho za cestu nenaspal. Můj slovenský spolucestující, se kterým jsem sdílel kupé, mi k tomu zkrátka nedal příležitost svým poutavým vyprávěním o hutnictví. Do Ružomberku jsem dorazil kolem půl šesté, Břeťa už tam hodinu dřímal na lavičce. V hale bylo docela zima, naštěstí jsme si půl hodiny před příjezdem ostatních všimli vytápěné čekárny. Vskutku včas, už se docela oteplovalo. Hodinu a půl jsme ještě museli počkat na autobus a jeli jsme do Donoval. Z Donoval jsme se dali po značené cestě směrem ke Križné, pod kterou jsme právě ulehli do stanů. Túra byla asi šestihodinová a všichni jsme z ní náramně unavení. Vzhledem k dnešnímu datu jsme se navzdory naší unavenosti zmohli na kulturně-společenský večerní program, při kterém nás přišli navštívit čert a Mikuláš. Mikuláš byl téměř slepý, ale i přesto nás každého podaroval pomerančem. Nicméně to samé napadlo i Peťa, tak máme na sebe každý pomeranče minimálně dva. Snad nám moc nezmrznou! Přes den bylo až překvapivé teplo, skoro jarní počasí, teď už však začíná přituhovat. Noc asi bude pěkně studená...

Dejv

2. den

Rybovské sedlo(1316)
 Krížna(1574)
 Ostredok(1592)
 Chyžky(1340)
 Ploská(1532)
 chata Pod Borišovom(~1300)
 Borišov(1509)
 Necpalský salaš(~1300) - 48°56′14″ N, 19°05′39″ E

Keď ráno pozerám na vedľajší stan s Ondrou a Honzou ako sa im darí a zisťujem, že vietor, ktorý mi pol noci tlačil tropiko na tvár nebol zlým snom, Dejv hovorí že teda máme čas a eště chrápeme. Von hmla dosť hustá, v diaľke vidím Rosťov stan v poryvech vetra vyzerajúci fakt expedične a dúfam, že tú samotu prežije nie horšie ako my. Najviac nás zobralo balenie stanov, práve totiž začala všetka kondenzovaná voda mrznúť na kosť

Pri stúpaní na Krížnu funíme ako blázni, ale viac dych prehlušuje rýchly a studený vietor, Ondrova čokoláda se nám v ústach topí ako v mrazničke. Vietor je ozaj hrozný, pred sebou vidím akurát tak 20 m a na konci v hmle postavu naklonenú na západ približne pod uhlom 20-40° od kolmice, s nohami rozkročenými ako profesionálny sumo a miestami javiaci príznaky pokročilej opilosti. Je to realita. Tiež mám pocit, že každú chvilu uletím na krídlach vlastného baťohu do Ľubochnianskej doliny a naveky mi v ušiach bude znieť uzúkaúci vietor, pre ktorý nebudem počuť ani vlastnú reč.

Zmenšujeme odstupy a každý kontroluje toho za sebou. Odhadujeme nárazy na 20-30 m.s-1, píling na tvár je ihličkami hrozne nepríjemný. Neustáva to až na Ploskú, kde valíme k chate, akurát, že Ondrovi vypadávajú odpadky a my bežíme za nimi. Na chate nás vítajú ženské Mikulášky s transparentnými punčochami, pod ktorými sa skrývajú plavecké stehná. Niektorí si u nich dávajú čokoládu, Dejv buchty a valíme do Necpalského salaša. Zanechávame všetky batohy (kroté sa ťažko kradnú s takou váhou) a valíme naspäť na Borišov za padajúcej tmy. Pri návrate naspäť prispievame ku gitarovej kultúre na chate a odchádzame v chvíli, keď dochádza náš krátky repertoár. Na salaši poriadame žranicu s Ondrovým originály chalupárskym - kečupovou ryžou - fasa. Pri sviečkach padá únava a zaliezame do vlhkých spacákov.

Peťo

3. den

chata Pod Borišovom(~1300)
 sedlo Ploskej(~1390)
 Južné Rakytovské sedlo(1294)
 Rakytov(1567)
 Tanečnica(1459)
 Skalná Alpa(1463)
 vojenská zotavovňa Smrekovica(1367)
 Malá Smrekovica(1485)
 Nižné Šiprúnske sedlo(~1360)
 Vyšné Šiprúnske sedlo(~1380)
 chata(1334) - 49°01′34″ N, 19°13′30″ E

Budíme se kolem sedmé. Probíhá zrovna východ slunce zpoza hlavního hřebene. Oblačnost potrhaná, čímž umožňuje růžové nasvícení čerstvě zasněžených strání. Sněhu stihlo napadnout okolo 15 cm, což je vcelku vyhovující množství (bořit se po kolena by asi rychle omrzelo). Snídaně a balení se protáhlo na téměř dvě hodiny, po kterých tedy opouštíme tuto komfortní salaš.

Míjíme Chatu pod Borišovom a znovu stoupáme na vrchol Ploské - oblého to zatravněného vrcholu, na kterém se sbíhají oba hlavní fatranské hřebeny. Ty jsou odděleny zdlouhavou a hlubokou Ľubochnianskou dolinou. Ľubochnianka pramení právě v sedle mezi Borišovem a PLoskou. Tolik tedy k horopisu...

Na Ploské vychází najevo, že počasí nebude tak idylické, jak se brzy ráno mohlo zdát. Vítr duje celkem zhurta a vhání do obličeje ledové krystalky a vločky. Ve srovnání se včerejším arktickým diktátem se ale procházíme růžovým sadem. Naše cesta vede dál na sever po východním hřebeni. Bez potíží stoupáme na mohutný vrch Rakytov, odkud se chvílemi otevírají náznaky dalekých výhledů (nacházíme se uvnitř řídké oblačnosti).

Vyšlapujeme si dál lehkým prašanem po lehce zvlněné hřebenovce. Brzy odpoledne se ocitáme ve vojenském zotavovacím středisku Smrekovica, kde se v nevkusném bufetu hřejeme čajem. Zdejší teploměry hlásí osm pod nulou. Je už celkem tma, když se vydáváme dál. Díky sněhu je orientace v terénu dostatečná a když po počátečním váhání bezpečně identifikujeme naši stezku, nebrání nic dalšímu postupu. Cílem je chata v sedle Šiprúně, ve které doufáme najít podobně luxusní nocležiště jako v borišovské salaši. Ve finále vytváříme rojnici a prohledáváme lesní stráň, kde se má chata nelézat. Peťo ji po chvíli skutečně objevil. Bohužel ale není otevřená. Přes vytrvalé pokusy o průnik (při použití sofistikovaných nástrojů a pokročilých technik), dveře odolávají a my jsme odsouzeni přespat venku. Po bohaté večeři o mnoha chodech nastává odkládaný moment, kdy se natěsno skládáme na nevelkou verandu lovecké chaty. K malé radosti se vyjasňuje, což zaručuje další pokles teploty. Všichni jsme navlečeni do mnoha vrstev teplého oděvu a doufáme v bezbolestně prožitou noc.

Kopeek

4. den

chata(1334)
 Vtáčnik(1090)
   Ružomberok(494)

Brr... Vůbec jsem nemohl usnout. Měsíc svítil jak rybí oko a mrzlo, až praštělo. Zima jak v psírně. Rozumný odhad -15 °C. Do říše spánku jsem vstoupil až k ránu - odměnou mi po probuzení byly studené nohy. Ostatním prý nebyla taková zima, zato byli hodně skrčeni a Rosťo ležel na zlém kameni.

Na delší snídani nebyl čas. Vlezli jsme do kamenných bot, sbalili zmrzlé věci do zmrzlých batohů, zaběhali si kolem chalupy a velice časně vyrazili.

Na Vyšnom Šiprúnskom sedle nás čekalo slunce a krásné výhledy na Malou Fatru, Choč, Roháče, Kriváň, Nízke Tatry a komíny Ružomberka. A stopy divokých prasátek. Vivat Corsica! Dejve...

Cesta nás vedla z kopce přes Vtáčnik, podél Malina brda, pod Sidorovou a pak dále po silnici do Ružomberka.

Peťo navštívil babičku, z čehož pro nás vyplynula výborná snídaně v podobě ozaj chutného perníku. Následovala půlhodinka strávená v socialisticky bombastické, pondělně-ranně vylidněné hospodě nad kávou, příp. čajem.

Na nádraží dlouho diskutujem s ochotnou, ale ppooommalloou pokladní, jak nejlépe nakoupit lístky a jak to má Peťo udělat se zpáteční jízdenkou přes Čadcu, když jedeme přes Púchov. A tak se vlastně ani pořádně nestihneme rozloučit s Rosťou, který má možnost během dalšího čekání Ružomberok poznat opravdu dokonale.

V Púchově při přestupu mi zůstala hůlka ve dveřích mezi vagóny a Peťo polil džusem průvodčího.

Honza