Žranice na Veľkom Choči (2003) 

Epizoda I : Skrytá cesta

Zverovka(1005)
 Podbiel(555)
 Dolný Kubín(468)
 Vyšný Kubín(525)
 Drapáč(1150)
 Veľký Choč(1607)

Veľký Choč je jediná dominantní hora v oblasti mezi Ružomberkom, Dolným Kubínom a Liptovskou Marou a taktéž jediný významný vrchol pohoří Chočské vrchy. Podle mapy měří 1607,7 metrů, a je tedy o něco vyšší než Sněžka, přestože na to alespoň podle fauny a flory soudě nevypadá.

Nutno podotknout, že s nočním výstupem na Choč jsem přišel já. Nicméně nevěřil jsem, že se této myšlenky někdo chopí, zvláště pak ne po velice náročném dni (alespoň v mém případě, Jana s Kájou šli variantu light - viz Roháče 2003). Stalo se.

Krátce před devátou jsme vyráželi z Vyšného Kubína a měli jsme před sebou podle předpokladu necelé tři hodiny stoupání. Zpočátku bylo všechno pěkné, šli jsme po poli, Slunce zapadalo, a tak bylo docela dobře vidět. V lese už to bylo horší, navíc cestička vedla poměrně strmě vzhůru přes kořeny a kameny. Navíc jsme se (mluvím přinejmenším za sebe a Janičku) trochu báli medvěda a "jiných nočních šelem". Závěrečný úsek loukami, klečí a skalami se zdál být nekonečný. Už už jsme byli na vrcholu, když tu se náhle vynořil další hřebínek a další stoupání. Utrmáceni cestou jsme na Veľký Choč dorazili krátce po půl dvanácté, téměř přesně podle rozpisu. Což byl vzhledem ke tmě a únavě docela výkon.

Epizoda II : Žranice na Choči

Samotný vrcholek Veľkého Choče je v noci opravdu působivý. Krásné skalky, všude kolem kosodřevina, vycházející načervenalý měsíc, pohled na mihotající se světélka měst hluboko pod námi.

Rozložili jsme se na karimatky a začali naši večerní hostinu. Snědli jsme dohromady: 2 parenice, chléb, lovecký salám, olivy, 3 čínské (thajské) polévky, čokoládu, Koko, těstoviny a bůhvíco ještě dalšího... Kousek od Janičky (co kdyby) jsme položili (spíše prostřeli) veškeré zbylé jídlo pro případného lovícího medvěda a krátce po jedné hodině v noci usnuli.

Epizoda III : S nechutí do toho, ještě zbývá dvojnásob

Veľký Choč(1607)
 Lúčky(598)

Někdy kolem páté mě probudila kapka spadnuvší na můj obličej. Během několika minut začalo poměrně intenzivně pršet a nemělo věru smyslu dále na vrcholku otálet. Cesta dolů byla oproti té nahoru ještě větším utrpením. Byl jsem nevyspalý, hladový, pršelo, měl jsem mokro v botech a v neposlední řadě mě štval neutuchající životní optimismus mých spoluvandrovníků. Cítil jsem se pěkně mizerně. Ale což, za chvíli to přešlo, krásné vzpomínky zůstanou.