Bylo to málo. Pravda, najedli jsme se dost. A rozhodně ne špatně. Italské špagety, řecký salát i mexická fazolová variace - to vše bylo delikátní a zavánělo komfortem. Přesto jsem nezískal pocit, že jsme nějak silně zaútočili na útlocit všech cílových skupin, které budu z nedostatku vhodnějšího obecného pojmenování označovat za „měštáky“. Bylo potřeba se vytasit s něčím opravdu novým, co by důstojně ztělesňovalo principy Comfort Trekkingu.

A tak se zrodil plán.

Úterý 22.7.2003

Česká Lípa
 Peklo
 Zahrádky
 Holany
  Vlhošť
  Pod Husou
 Žabí strážce

Ráno jsem si do deuteria sbalil vše potřebné - deku, polštář, povlečení, porcelánový talíř a hrnek, příbory, dva panáky s motivem jelenů (nebo sobů, moc se v té havěti nevyznám a mám obavy, že tento rodinný poklad je darem jakýchsi norských známých), bílé rulandské, dvě malinové limonádičky Zon (pochopitelně ve skle) a základ hifi soustavy včetně bohatého hudebního fondu (vážného i populárního). No a nakonec jsem dozadu tam, kam zkušení horalé umisťují mačky, upevnil velkého plyšového medvěda. Cestou v metru jsem se zkoumavě otáčel, jestli se snad náhodou někdo nezasměje. Nikoliv (ale o konečných výsledcích tohoto sociologického pátrání se ještě zmíním).

Podle předpokladů jsme odjížděli z Nádraží Holešovice autobusem do České Lípy (i Majda dorazila včas, budiž jí za to udělena pochvala ;-) ). Město je to velké, ale nedovolil bych si říci pěkné. Alespoň ne ty části, které jsme poznali my. Po příjemné čtvrthodince strávené před supermarketem, kde jsme se řádně vyzbrojili na večerní hostinu, jsme se podél červené značky klikatili přes celou západní (průmyslovou) Lípu. Svou víldnou náruč nám otevřelo teprve Peklo, kde jsme se konečně dostali mezi první pískovcové skály (bez úspěchu jsme se je navíc, kromě Majdy, pokusili zdolat), mohli se procházet po pěkných dřevěných mostcích nad bažinami, strašit děti v tunelu (pardon) a začít si stěžovat na bolavé nohy a těžké batohy. Do toho nám začalo trochu pršet. Ihned jsme vyndali svá nová opatření - David návleky (vypadal tak trochu jako kocour v botách), já speciální nekřesťansky (ba židovsky) drahý originální deuteriový přehoz na batoh.

Následovaly Zahrádky, několikakilometrová silnice do Holan (bůhvíproč sem značku přeložili z polní cesty), pivo, jehož značka mi bohužel (nebo možná naštěstí) už z hlavy vypadla. Cesta pod Vlhošť nedopadla podle očekávání - poprvé (rozhodně však ne naposledy) jsme se setkali s nedůsledností ve značení turistických cest Kokořínska. Značka nás opustila a my jsme se po krátké poradě vydali přes pole ji hledat (dlužno podotknout, že ani jeden z nás se správně nezorientoval, ale to na celé věci nic nemění).

Po dalších několika kilometrech (nyní už bez nehody) jsme dorazili na opravdu krásné místo k táboření - k Žabímu strážci. Pod skalním převisem si tu může lehnout až deset lidí, je zde připravené ohniště (nechybí ani povinná zelená větvička), dříví na zátop včetně chrastí, sirky, deník a lahvička podivné neidentifikovatelné tekutiny. To vše je důkladně skryto před zraky náhodného kolemjdoucího. Ideální místečko. Stejně jako večeře dne prvního.

Ta sestávala ze dvou chodů - prvním byl již klasický salát Ďumbier, druhým pikantní přírodní vepřové řízečky s hranolkami. Zatímco salát byl hotov hned bez větších problémů (snad jen že nám chyběl ocet), zbytek večeře byl po technické i časové stránce složitější. Nejtěžším úkolem bylo zvládnout smažení řízků či hranolek bez toho, aby nám celý obsah pánve (totiž pardon, víka od kotlíku) neshořel. To se nakonec podařilo (přestože tři flambované řízky jsme snědli - měly takovou zvláštní chuť, ale neřekl bych, že špatnou). Zatímco Majda se lačně vrhala po průběžně smažených hranolkách, já se pomalu omamoval dýmem, Dejv prostřel lavičku, aby se mohla konat hostina. Zážitek ze stolování nám zkazilo (mně tedy osobně moc ne, ale Dejv si stěžoval) pouze to, že jsme museli skřípat zuby (následkem několikerého pádu řízku či hranolky do popela nebo ohně). Poslední chvíle před spaním patřily vínu. Na pozadí nám stereo (kombinace mého discmana a Dejvových reprobedniček se speciálním dřevěným power-stickem) hrálo největší hity posledních tří set let (Beethovena, Lou Reeda a Nohavicu).

Středa 23.7.2003

Žabí strážce
  Martinská stěna
 Čáp
 Pavličky
 Dubová hora
  Deštná
 Vrabcov
   U staré třešně

Nebudeme nijak tajit, že jsme vstávali poměrně pozdě a užili si do sytosti ranního válení. Naše opatrná procházka začala u Martinovy stěny, kterážto je opravdu pěkná (jestli to nebylo náhodou něco jiného). Následovala rozpadlina na vrcholku Čápu(-a?), kde Dejv odolal lákající pískovcové skále, která se tyčila přímo nad propastí. Cesta nadále vedla pěknými lesy.

V Pavličkách se nám konečně podařilo nalézt potraviny se stolkem, u nějž se dalo posedět nad pivem a uzeným eidamem. Naslouchaje dvěma postarším ženám jsme alespoň trochu přičichli k životu na vesnici, kde jsou volby kulturně-společenskou událostí a kam týden co týden dojíždí tajemný (pro nás) muž, který si nechává říkat Zasranej Pražák.

Nejenom že jsme po několika kilometrech ztratili (ne vlastní vinou - KČT se v této oblasti viditelně činí a mění trasy značek), ale Majdu navíc začala bolet noha, takže jsme po silnici první třídy dopajdali do Deštné, kde, jaké štěstí, deset minut po našem příchodu jel autobus do Prahy, a Majda nás tak opustila.

S Dejvem jsme pokračovali skrze Vrabcov, kde nevyvolalo žádné pozdvižení ani námi právě zkonstruované Radio Medvěd, které jsme zabudovali do mého batohu (ignoranti nedokážou ocenit Čajkovského). To nám pak hrálo největší hity pana Nohavicy (ano, Pochod marodů jsme si pochopitelně pustili dokonce několikrát). Cíle v Nedvězí jsme nakonec po několikerém zabloudění dosáhli. Po nepříjemném (zahřívacím) stoupání nás příjemně překvapila chaloupka s nápisem "Pivo - Limo". Ochotný pán nám nabídl hned několik značek (bez váhání jsme si oba dali Staropramen), řekl nám o dobrém místu k přespání, navíc nás poslal na vrcholek kopce (jmenujícího se, jak jinak, také Nedvězí), odkud (by) byl široký a daleký výhled.

Tentokrát jsme spali U staré třešně. Místo je to ještě řidčeji navštěvované než Žabí strážce, zdaleka však ne tak pěkné. Uvařili jsme si česnekovou polévku z donesených surovin (česnek, brambory, sýr, vajíčko, pseudo-špekáček, majoránka, pepř), byla dobrá, ale přecejen trochu příliš ostrá (utrhla se mi ruka s kořením). Všechno zachránily polomáčené sušenky a Kentucky Jack.

Čtvrtek 24.7.2003

U staré třešně
 Nedvězí
   Střezivojice
 Klučno
 Hlučov
 Pokličky
 Mšeno

Poslední den bylo jasným cílem Mšeno, přestože naše původní ambice sahaly někam k Mělníku. Vstávali jsme ještě později než předchozího dne. Než jsme si stihli udělat zbylé špekáčky na ohni, bylo skoro poledne. Již zmiňovaný pán nám poradil cestu ke studánce a navíc nastínil nejlepší trasu vedoucí naším směrem. Pochopitelně jsme zase zabloudili, ale prodloužení cesty se nám podařilo. Objevili jsme pěkné ukryté skály, kde se též dá poměrně dobře přespat pod převisem. A byli jsme nuceni provést nebezpečný skok přes propast. Podařilo se.

Rada starousedlíka se nakonec ukázala být zbytečnou, šli jsme svojí vlastní cestou. U Pokliček (resp. jedné pokličky) bylo najednou mnoho lidí. Tak jsme opět spustili radio Medvěd a čekali, jestli se někdo zasměje. Kdepak. Až úplně u Mšena se jedna cyklistka rozesmála na celé kolo. A pak jedna paní ve vlaku. Ze všech těch stovek lidí. Kam jenom ten národ spěje? Jedna paní v autobuse se na mě dokonce dívala shovívavě, jako bych snad byl mentálně postižený... No co, podle sebe soudím jiné. Když jsem vystupoval, ani mi neuvolnila pořádně cestu ke dveřím (dostala to karimatkou, ale ne úmyslně).

Shrnuto a podtrženo, myslím, že se akce vydařila (až na to, že s námi nemohla být Majda až do konce) a že jsem to těm „měšťákům“ nandali. Větší comfort, tentokrát už bez trekkingu, uspořádáme snad jen v září u Dejva při opekáni „opiček“...