Kouzlo Drábských světniček (2004) 
Honza Péťa Bára

Čtvrtek 1.1.2004

Hrubá skála(Dejvova chalupa)
  Hrubá skála(zámek)
  Kacanovy
  Olešnice
  Skokovy
 Příhrazy
 Na krásné vyhlídce
     Drábské světničky

Comfort trekking začal už vlastně o den dříve u Dava na chatě na Hrubé Skále. Tam jsme odpoledne podnikli comfort výlet na Valdštejn, Kopicův statek a prohlídkou skalních reliéfů a následný návrat Myší dírou. Večer jsme se cpali vším možným: hromadou cukroví, bramborami na loupačku s balkánským sýrem, salátem Ďumbier a někteří též ovarem. Půlnoční přípitek jsme zvládli a poté jsme se velmi rychle odebrali spát za zvuků hudby pouštěné z comfort přehrávače.

Ráno jsme se probouzeli pomalu a líně, z pelechů jsme se vykopali až před půl jedenáctou. Po opulentní snídani, která se skládala z velkého množství chleba a dále parenici, tuňákového insalatissima, Bářiny skvělé pomazánky z filé, paštiky, zbytku salátu Ďumbier a několika kousků vánočky jsme pomohli uklidit, sbalili jsme se a opustili jsme Jiřinu s Davem ve směru hrad Hrubá Skála. Byli jsme tři: já (Péťa), Honza a Bára. Vyšli jsme Myší dírou na hrad, došli do první zatáčky a namířili azimut 255°. Tím směrem jsme se vydali a teoreticky nás měl dovést až do obce Skokovy. Inu, šli jsme lesem i houštím, roklemi i přes skály. Cestou jsme objevili fantastické skalní městečko, celý systém jeskyní. S kamny, dřevem, místy na spaní a dokonce i kempovkou (knihou). Provedli jsme zápis s důrazem na CT, já jsem si vylezla jednu cvičnou stěnku a šli jsme dál. Poté pokračujeme dál až ke skalnímu útesu, ze kterého já sjíždím po kolenou, Honza se zbytky pudu sebezáchovy se spouští po skále o kousek dále a moudrá Bára vše obchází o kousek dál po měkké půdě. O kousek dál vystoupáme alespoň 100 výškových metrů na anonymní kopec, kde k velké nelibosti zjišťujeme, že jsme odbočili z vytyčeného azimutu. Bylo by stačilo, kdybychom šli po silnici vlnící se údolím. Rozum, bolavé nohy a nedostatek času nakonez vítězí nad challenge pokračovat po azimutu a naše cesta vede dále asi 2 km do obce se zajímavým názvem - Kac(s)anovy. Tempo je vskutku zběsilé, ale nedá se nic dělat, pokud chceme dojít alespoň za tmy. Po několika kilometrech většinou asfaltových cest dorážíme do Skokov na žlutou značku. Po žluté do Příhraz, tam nasazujeme čelovky a hurá po červené do terénu. Příhrazské skály nám na uvítanou připravily zledovatělý žebřík, dále se prezentují výstupy, sestupy, ztrácejícími se značkami a tajemným červeným světlem (s nevěřícím pohledem jednoho obyvatele za oknem). Cesta se nám ztrácí před očima, za očima, případně vedle očí, jdeme chvilku lesem, chvilku ve skalách, chvilku po značce, potom po značce v opačném směru, pak po té samé cestě zase zpět a pak zase po téže cestě tam, pak po seškrábaných cestách. Poté, co se červená značka od modré několikrát odpojí a pak zase k naší velké radosti připojí, dorážím k Drábským světničkám. První světničkou je kadibudka.

Drábské světničky jsou úžasný labyrint plný místností, jeskyněk, žebříků, polorozpadlých zábradlí, chodníčků, mostíků a také super výhledů. V té nejlepší komnatě jsme se uložili, ještě před ulehnutím jsme ale stihli několik věcí: uvařit dva ešusy skvělých špaget s těmito ingrediencemi: špagetka, kečup, olivy, cibule, česnek, neidentifikovatelná omáčka, omáčka strýčka Bena, fazole a pravý italský sýr. Byla to dobrá žranice a zcela jsme se přejedli. Absurditu dne jsme zakončili bouchnutím sektu na nejvyšším bodě Drábských světniček a následným popíjením, pohledy do krajiny a kocháním se tím super okamžikem. Pak už zbývalo jen navštívit kadibudku a uložit se do našich péřových spacáků. Předtím ještě Honza nainstaloval do dveří pončo jako rohož, takže foukat opravdu nemá odkud. Naprosto úžasná absurdní akce pod heslem Jak na nový rok, tak po celý rok, vždy Comfort Trekking. Hurá!

Péťa

Pátek 2.1.2004

Drábské světničky
 Klamorna
 Valečov
 Zásadka
 Mnichovo Hradiště

Dnes, stejně jako včera, jsme chrapúni, a tak vstáváme až v půl desáté (Všichni jsme byli vzhůru už dávno, ale každý příjemně polehával, co kdyby ještě někdo spal...). Krátce poté kolem prošli dva turisté - mladý „neopotřebovaný“ muž a žena podobných kvalit. Do našeho vigvamu se žlutou rohoží ale nenahlédli. Snídaně se opět skládala z několika chodů, z nichž jednoznačně nejlepší byl vařený višňový kompot - opravdové CT jídlo. Třeba zmínit, že včera Péťa zapomněla něco napsat. Ani tentokrát nepoužívala na jezení lžíci. Posloužilo jí víčko od omáčky... Bomby snad už konečně dohořely a nebude tedy třeba je na další akci / akce brát. Dalším návštěvníkem Drábských světniček je tentokrát opravdový nefalšovaný turista styl KČT. Postěžuje si, že památný dub v jedné z blízkých vesniček je jinde, než by se podle mapy mohlo zdát, zeptal se nás na cestu k nejmohutnější borovici turnovského okresu (my do ní při nočním bloudění nenarazili, a tak jsme mu pochopitelně nemohli pomoci) a nakonec nám vysvětlil, který kopec na obzoru je který.

V 11:40 se nám konečně podařilo z ospaných (ve smyslu „opotřebovaných spaním“) Drábských světniček vyrazit. Jdeme nejdříve ke Klamorně, kde jsou další světničky (z avizovaných čtyř jsme našli pouze dvě), potom dále k hradu Valečov. Cesta se nám mezitím na několika místech ztrácí. U hradu jsou zase světničky, že by se v nich vyspal celý oddíl, zase challenge-místa, že by se na nich celý oddíl zabil. Protože součástí každého výletu musí být KPČ, koupili jsme si vstupenky, zapůjčili „průvodcovský papír“ a vklouzli do hradu. Dozvěděli jsme se o něm spoustu zajímavých věcí - například tu měli záchod na vchodem apod. I při vlastivědném zkoumání se člověk může dobře pobavit. Obohaceni o nové vědomosti vyrážíme už definitivně směr Mnichovo Hradiště. V navigačně obtížných místech trénujeme na Turecko - tam taky značení nebude...

Dobrou náladu nám nezkazí ani tur. značka, oznamující, že další značení je obtížné a že máme jít dále po louce, kolem rybníka, podél strouhy a u zemědělského stavení... Pokračujeme mezi poli (pípá, pípá, nožky bolí) , přes dálnici do Mnichova Hradiště, kde celý výlet končí. Loučíme se (kdekomu se v oku slza blyští) - Bára jede vlakem do Hradce, Péťa vlakem do Prahy, já autobusem do Prahy (nemám Junior pas). Už to patrně není originální, ale myslím, že se akce vydařila. Byla správně absurdní. H.

Honza