Přežití (2004) 

Kdysi v lednu mi Péťa nabídla účast na Přežití 2004. Lehkomyslně jsem nabídku přijal a byl zvědav, co mě čeká. Fajn, dost bylo úvodu.

V pátek krátce po šesté hodině jsme vystoupili ve Svitavech na nádraží. Neomylně jsme identifikovali další účastníky a vydali se slepě za nimi. Pozdní příchod nakonec nebyl takovým problémem, jak jsme se původně báli.

Nuže - pravidla: Úkolem bylo ujít za 24 hodin trasu o délce zhruba 80 km nejkratší cestou a během ní plnit všelijaké úkoly. Bylo zakázáno používat jakékoliv důmyslné prostředky kromě mapy, busoly a očí k orientaci, za oněch 24 hodin jsme měli sníst pouze 100 gramů potravin (byla zde ještě možnost konzumovat cokoliv nalezeného v lese, ale na začátku května tam toho vážně moc není). A pít pochopitelně jen čistou vodu.

Ještě před začátkem se mi podařilo vysypat na zem větší část těstovin, které jsme si před farou na propanbutanu připravili. K všeobecnému veselí přihlížejících, kteří výsledek mého počínání poměrně trefně přirovnali k nudlím s mákem.

Se zavázanýma očima nás kamsi dvě hodiny vezli autobusem. Dojídali jsme se chlebem Maroko (skončil v nás celý - sacharidy jsou sacharidy).

Dostali jsme mapu Orlických hor, úkol dostat se do půl druhé ke Kunštátské kapli a sbohem. První problém, tj. identifikovat s přesností větší než na padesát kilometrů, se zanedlouho vyřeěil - v osvětlené dědině kousek pod námi byla silniční křižovatka s ukazateli. Nacházeli jsme se asi kilometr od Skuhrova nad Bělou.

Nasadili jsme poměrně ostré tempo (věrni zásadě "Je lepší jít rychle, dokud to jde."), což se zanedlouho ukázalo být neuváženým. Alespoň pro mne. Přeplněný žaludek se hlásil o svoje práva a odmítal se dělit se zbytkem těla o energetické prostředky. Prozaicky řečeno se mi udělalo pěkně nevolno a museli jsme zvolnit.

O hodinu později už bylo zase všechno v pořádku, a tak jsme na hřeben Orlických hor téměř vyběhli. Už bylo totiž načase.

O měsíčné noci vypadaly Orlické hory opravdu romanticky. Stříbrné světlo je zaplavovalo tak, že nebylo potřeba si svítit.

U kaple na nás čekala jednoduchá šifra, která nás poslala do údolí Divoké Orlice někam k polské hranici. Navigace se nám velice dobře dařila, a tak jsme úspěšně kličkovali lesem po neznačených cestách téměř nejkratším možným způsobem. U řeky nás čekalo milé překvapení. Úkol podobného ražení se dál předpokládat předem. Z jakéhosi spacáku se ozvalo: "Vidíte támhle 50 metrů po proudu řeky ten pahýl? V jeho kořenech se ukrývá lahev se zprávou." Ukrývala. Ale její nalezení bylo vykoupeno broděním po kotníky v ledové vodě po kluzkých kamenech, které z pochopitelných důvodů nebylo příliš rychlé.

Už se suchýma nohama jsme opět začali stoupat do kopců, tentokrát směrem k pevnosti Hanička. Já začínám bý poměrně ospalý (jsou taky tři hodiny ráno...), při chůzi se mi zavírají oči, nicméně jdu stále dál a slepě (chvílemi doslova) následuju Péťu, která nás neomylně vede na zcestí. Značka se ztrácí, ale mně je to jedno. Po několika minutách se vynoříme přímo u pevnosti, ovšem jak jsme se tam dostali, kdo ví.

Úkol v podobě střílení ze vzduchovky mě dokonale probudil. Na míření se člověk prostě soustředit musí, zvláště když to trvá tak dlouho - museli jsme z dvaceti (10 + 10) pokusů slespoň desetkrát trefit do černého. Zestoje. Když se to nepovedlo, pokračovalo se znovu a znovy, byť z bližší vzdálenosti. My jsme si to dali čtyřikrát nebo pětkrát. Dvojice před námi (podle všeho jsme v tuto chvíli byli třetí v pořadí) nám kamsi zmizely.

Cesta vedla do Kunvaldu. Vyšlo Slunce, mně už se spát nechtělo, a přes občasné halucinace (viděl jsem kunvaldské domečky za téměř každým stromem) jsem byl docela v pohodě. V Kunvaldu jsme opsali ceduli z jakéhosi domku, k němuže vázala historie Jednoty bratrské a pokračovali dále k přehradní nádrži Pastviny. Celou cestu jsem doufal, že nebudeme muset plavat, a myslí se mi honily kanoe. U břehu pak k našemu velkému ulehčení opravdu ležely a několikasetmetrová projížďka byla příjemnou relaxací.

Dalším stanovištěm na vrchu Studený (721 m) byly skály. Při stoupání už jsem cítil kilometry, především mě bolely otlačeniny a rodící se puchýře na chodidlech. Horolezecká vložka byla sympatická, skála byla celkem lehká, ale daly se tam najít challenging pasáže - pro Péťu technické, pro mě silové.

Dále jsme pokračovali přes Nekoř někam k Letohradu. Otlačeniny mě po několika málo kilometrech začaly bolet pekelně, a tak jsem na Pétě opět nechal hledání optimální trasy. Na jednom místě jsme chvilku zmateně bloudili, ale ukázalo se, že jdeme sice správně, ale nejsme ještě ani zdaleka na místě, kde už jsme se viděli být.

Čekal nás poslední úkol - orientační "běh" na strmém kopci. Přáli jsme si sice zchlazení v jezírku, ale co naplat. Azimuty vedly křížem krážem prudkým svahem, což orientaci "příjemně" zpestřovalo. Naštěstí to celé bylo krátké a na konci byla zpráva: "Dojděte do obce Horní Čermná. Tam je v jižní části obce evangeliká fara, kde je cíl."

Čekalo nás ovšem nemilé překvapení - předchozí dvojice nám nevědomky vzala mapu. Museli jsme si cestu hledat alternativním způsobem. Z Letohradu naštěsté vedla žlutá značka do Dolní Čermné. Já už jsem byl rád, že vůbec jdu. Při každém došlápnutí jsem cítil strašnou bolest a neměl jsem dost psychických sil na to, abych se nad to dokázal povznést (jít neznámo kam s vidinou, pěti, možná deseti kilometrů, to člověku nepřidá). Nicméně šli jsme dál, šli, šli.

Dolní Čermná se nakonec objevila. Při pohledu na její orientační plán jsem začal propadat zoufalství - ta obec měla minimálně pět kilometrů a vlnila se stereotypně podél silnice kamsi.

Nerad na to vzpomínám, takže přeskočím. Péťa, která byla o pět metrů napřed (a předtím odbíhala, resp. odbelhávala se různými uličkam i při pátrání po faře), zničehožnic zvolala: "Jsme tady." S radostí jsem vyšplhal na strom pro poslední obálku se vzkazem "Přežili jste" a mohl se konečně svalit do trávy u ohníčku a užívat si opékání buřtů. Přišli jsme jako druzí, těch cca 85 kilometrů jsme i s úkoly dali za 18 a půl hodiny, což (minimálně pro mě) byl obrovský úspěch, se kterým se těžko dalo předem počítat.

Další zážitky už jsou příjemně nudné a není tedy o čem psát:-)