Ocitli jsme se takhle jednou s Majdou v Budapešti. Jak a proč není předmětem tohoto comforttrekkingáckého spisku. Důležitější je, že na zpáteční cestě do vlasti jsme se rozhodli pro okliku přes pohoří Mátra. Výzvou nám bylo nejvýše položené místo země uherské – Kékestető. No řekněte, milí čtenáři, kdo z vás tuto horu zdolal? No řekněte, milí čtenáři, kdo z vás o ní kdy slyšel? První den expedice byl ve znamení přesunu naším automobilem směrem k Mátře. Seznámení se s okolím jsme započali prohlídkou města Gyöngyös [děnděš]. No, nic moc. Pravda, nenavštívili jsme průvodcem vychvalované muzeum s největší evropskou sbírkou vajec (37 000 kusů). Raději jsme přistoupili k doplnění potravin v místním hypermarketu Tesco. Dalším bodem programu bylo nalezení vhodného místa k přenocování. Na mapě jsme zvolili lesní cestu vedoucí do Lajosházy na sever od vesnice Gyöngyössolymos [děnděššojmoš]. Les byl listnatý, ostatně jako skoro všude po maďarských horách. Nocležiště jsme vytvořili nedaleko od cesty (v dubovém hájku na pěkném žaludovém podloží). Večer nám ještě nedošlo, proč po okolí jsou některá místa podivně rozryta. To až v noci, kdy nás navštívila divoká prasátka. Přejít takovou hezkou historku jedinou větou, navíc bez špetky dramatičnosti, to je teda hřích. Takže ještě jednou: Ležím si to hezky v lese a spím. Terén je nerovný, hrbolatý, (rozrytý) a tvrdý, takže se o to spíš pokouším. Vtom najednou zaslechnu podivné zvuky. „Dup. dup!“ A za chvíli znovu a blíž: „Dup, dup! Chro, chro! Dup, dup, chro chro!“ Velmi rychle se mi podaří identifikovat původce – lesní ZOO byla má oblíbená atrakce na nedělních výletech. Začnu horečně přemýšlet, kdy že mají divočáci mladé, jak moc se prasátka bojí lidí, co se stane s mými vnitřnostmi, až se mi kanec projde přes břicho, jak dlouho může trvat vysoukat se ze spacáku a vylézt na strom, proč jsme nenechali jídlo v autě a proč jsme ho aspoň nevyndali z batohu a nedali dál od svého nocležiště apod. Dupání a chrochtání mezitím opravdu přiblížilo, navíc se mi zdá, že se ozývá z několika stran. Že by nás zákeřná prasata obkličovala? Vláďa zatím stále tvrdě spí. Nadzvednu se opatrně ve spacáku, asi tři metry před sebou vidím siluetku čuníka, další tuším na boku. „Vláďo?“ zašeptám nesměle. „Vláďo!“ tentokrát trochu přidám na síle. Vláďa se budí a zvedá a prasátka se jako na povel obrací a odchází. Než se nadějeme jsou fuč, pravděpodobně jsme jim jejich oblíbené místečko alespoň pro tuto noc znechutili. Oni nám (tedy aspoň mně) tedy také, moc jsem toho pak už nenaspala, protože za každým šustnutím jsem si představovala stádo divočáků. Po ránu nás vzbudil kolemjedoucí Maďar. Zjevně mu nešlo na rozum, kde se uprostřed lesa bere české auto. Když nás objevil, dával celkem mírumilovně najevo svůj nesouhlas s tím, že bydlíme v lese. Proběhl velice zajímavý dialog. Myslím, že padlo asi 8 holých vět v nejméně 6 různých jazycích. Maďar pochopil, že už vstáváme a jedeme pryč a pokojně nás opustil. Já jsem se ho teda bála, protože jsem si myslela, že je to ochranář (Beskyde, Beskyde…). Možná, že i byl, těžko říct. Konverzace jsem se neúčastnila, takže jsem se ho na to nezeptala. Vsedli jsme do auta a vyrazili k Gyöngyössolymosi. Ještě na lesní cestě jsme potkali maďarského houbaře, jak se nás snaží stopnout. Proč nepomoci domorodci. Domorodec přisedl do vozidla a spustil maďarský monolog. Po pěti minutách mu došlo, že nereagujeme. Naštěstí to byl světoobčan a přešel do lámané němcoslovenčiny, pomocí které jsme se domluvili odkud jsme a kam kdo jedeme. Houbaře jsme vysadili v Gyöngyössolymosi a definitivně jsme si získali jeho srdce maďarským rozloučením viszontlátásra. Ještě nám stihl poradit cestu do Mátraházy, našeho bezprostředního cíle a východiska na Kékes. Mátraháza vypadá vskutku jako horské středisko. Však také leží v nadmořské výšce kolem 700 m. O důležitosti městečka coby turistického centra nás ihned ujistil pohled na nejbližší sloup, na kterém bylo hned osm různých turistických značek (myslím, že ještě víc, každopádně jich mají v Maďarsku aspoň 16. A sloupek na turisticky atraktivním místě pak vypadá jak totem). Situaci jsme konzultovali s místní tabulovou mapou, zvolili jednu ze značek a rozhodli se po výstup na horu po sjezdovce. Ano, Mátraháza je lyžařské středisko. Před odchodem jsme si ještě střihli, kdo z nás bude dnes pod pantoflem. Padlo to na mě, takže jsem se chopila batohu se svačinou, knihami, obědem, svetry, bundami, čepicemi, mačkami a cepíny. Turistická značka se nám sice několikrát ztratila, výstup jsme přerušili dlouhou relaxační pauzou, ale lyžařský vlek nás bezpečně dovedl až na vrchol. Nejvyšší hora Maďarska, 1015 m. n. m., tak byla dobyta. (Mimochodem, i tato hora je stejně jako Triglav označena za Srí Chinmoy Peace Mountain.) Vrchol mi připomínal Říp. Byl vybaven řadou stánku se suvenýry, hotelem a vysokou věží televizního vysílače. Vysílač v sobě skrýval hned dvě atrakce za cenu jedné. Jednak sbírku miniaturních lahviček s alkoholem a pak také rozhlednu, na kterou vedl výtah. Když už, tak už. Zaplatili jsme poměrně vysoké vstupné a vyvezli se výtahem na vyhlídkovou plošinu a užívali si rozhledu a svačiny. Výtah, schodiště a vůbec celý interiér vysílače stál opravdu za to, převládal olezlý umakart a podivný umělohmotný pach. Pro sestup jsme volili delší cestu a musím říci, že oproti sjezdovce byla docela zajímavá a po blátivém svahu to občas i pěkně klouzalo. I při sestupu jsme pro všechny případy věnovali delší čas odpočinku na vyhřáté stráni. A pak už do auta a tradá domů. Cestou jsme ještě navštívili nějakou pěknou UNESCO-vesničku s hradem, pak jsme našli nové nocležiště v maďarském lese, ze kterého nás v zápětí vyhnala velmi rychle se přihnavší bouřka. A tak jsme to zbalili a za tmy vyrazili na staré dobré Slovensko, které je k lesnímu bivakování mnohem přístupnější. Aladin
Majda
|