Česko-Slovensko, Beskydy-Javorníky (2005) 

Čtvrtek 19.5.2005

Mosty u Jablunkova(500)
 Velký Polom(1067)
 Muřínkový vrch(975)

Ležím v borůvčí asi půl kilometru za slovenskou hranicí, je mi zima a bojím se, že na mě každou chvíli přijdou pohraničníci, ochranáři, medvěd nebo vlk. Anebo puma.

Výlet začal, jak už to tak u výletů bývá, na hlavním nádraží. Až do Přerova se skoro nic nedělo, s výjimkou průvodčí, jež se pokusila o vtip, když po nás chtěla šest lístků místo pěti, a chlápka, který chtěl u nás v kupé hledat tašku a my jsme se jenom báli, abychom po jeho návštěvě nehledali něco sami. V Přerově si chlapci koupili celkem pět heisshundů. Potom nás ještě zaujala dvě děvčata ve vlaku z Těšína, která na sebe mluvila nám nesrozumitelným dialektem, směsiví polštiny, češtiny a ještě čehosi dalšího.

Nástup do hor byl strmý, ale krásný. Pěkné lesy, borůvky (teprve kvetoucí) a nádherné louky. Navíc už bylo docela hezky.

Po 4 km jsme dorazili k restauraci Skalka. Někdo si dal pivo, někdo čokoládu, všichni pak fazolovou polévku. Hanýsek si za 10,- Kč ilegálně zakoupil lžíci, neboť tu svou nechal doma (a Vláďa jakbysmet). Odnášel nádobí, ponechal si lžíci a někde v restauraci položil desetikorunu. Rychle jsme po anglicku zmizeli.

Další cesta už vedla po příjemném hřebeni, kde se střídal les s paloučky. Ne nadarmo se nejvyšší bod dnešní cesty jmenuje Velký Polom. Leží tu jeden vyvrácený strom vedle druhého. Hledali jsme skryté místo - rovné, v závětří a hlavně takové, aby nebylo ze značky vidět. Takové jsme nakonec našli na slovenské straně hřebene. Při ohledání jsme zjistili, že jsme si všichni vzali méně věcí, než jsme chtěli. Dejv byl pasován na lamu dne, protože šlápl pouze v ponožce do bažiny. Ale ani já na tom nejsem o moc lépe. Tu teplou moiru duo jsem si nevzal, i když jsem ji měl na hromadě věcí s sebou. Noc bude krutá.

Pátek 20.5.2005

Muřínkový vrch(975)
 Polomka(983)
 Biely Kríž/Bílý Kříž(983)
 Konečná(710)
 Smažákovci :-)(850)

Vstali jsme do chladného rána, nasnídali se a vyrazili jsme dál po hřebeni. Nejdříve jsme pokračovali v prodírání se polomy a mokřinami. Cestou jsme zblízka sledovali oárek dravců a brzy poté jsme zastavili u pramene s lavičkami a stolem. Dál už byla cesta civilizovanější s občasnými osadami. Na jedné travnaté křižovatce jsme se asi půl hodiny opalovali. Zkoušeli jsme se dobýt do jedné chaty, ale uspěli jsme až v Konečné, kde jsme si dali pivo a někdo i polévku. Já jsem své pivo platil kovovou padesátikorunou a vrchní z ní měl takovou radost, že mi ho nechal zadarmo. Nakonec jsme skončili na louce, nad jakousi osadou a den jsme zakončili kulturním programem.

Sobota 21.5.2005

Smažákovci(850)
 místo na spaní

Hílkí midriikí nisidívij i pitikí... ještě stále mi v uších zní poslední píseň dnesšního kulturně-společenského večeru, který tentokrát proběhl na docela viditelném místě v sedle za Veľkým Javorníkem. Tak jenom doufáme, že se ráno ochranáři nerozhodnou přivítat den pohledem z kopce nad námi...

Ani nevím, kolik jsme toho ušli, ale náramně jsem ocenil, když jsem se mohl po celodenní túře naboso brouzdat několik minut u pramene. Odmítli jsme totiž nabrat vodu u posledního pramene, co jsme potkali, voda se Honzovi moc nezamlouvala. A tak jsme se ihned poté, co jsme vybrali místo na spaní, s Honzou vydali hledat nedaleký pramen zakreslený v mapě. Když jsme se po chvíli cesty optali jedné kolemjdoucí, jestli někde poblíž nepotkala studánku, tak se akorát otočila, aby ukázala přibližně 5 m za sebe. Nedostatek vody jsme tedy vyřešili včetně celkové hygieny.

Za zmínku ještě stojí naše zastávka v hostinci za hraničním přechodem Bumbálka. Neustálé básnění o palacinkách (palačinkách) nás přimělo, abychom si je zde konečně objednali (včera jsme byli s tímto přáním neúspěšní). Pan hostinský nás ovšem nepustil dovnitř, že prý má natažený koberec a my jdeme z lesa (???). Na druhou stranu jsme tak měli zpod červeného slunečníku Marlboro tamější zahrádky spatřit doslova nekonečnou šňůru motorkářů, kteří projížděli kolem. Avšak marně jsme mezi nimi hledali našeho spolužáka Petra Ne..sala. Každopádně to byla docela nechutná podívaná...

Hélké medreeké nesedévej e peteké... ještě stále mi v uších zní poslední píseň dnešního kulturně-společenského večeru a já už půjdu také spát

Neděle 22.5.2005

místo na spaní
 Velké Karlovice

Ráno jsme vstávali brzo, abychom včas stihli odjet vlakem do Prahy. Všechny ranní činnosti proběhly bez problémů, vyrazili jsme nez problémů, rozkvetlými loukami jsme došli až do Velkých Karlovic, kde naše trekové putování končí. Bylo docela vedro, a tak jsme byli rádi, když jsme si na nádraží mohli sundat pohorky. Ne tak asi zbytek osazenstva.

Cesta domů vlakem byla tak nějak tradiční. Nic se nedělo, možná s malým zpestřením v podobě studia dolomitských viaferrat, což nás ale také po chvíli přestalo bavit.