| < Z Prahy na východ Turecka | > Z Rize do Kayseri |
6.den - pátek 27.8.2004
Naznara Amaneskit(1970) Karagöl(2680)Ve tmě, ač před osmou, píši, jsa unaven, teto deníček...
Vyspali jsme se do růžova a vstali v 7:10. Krásné počasí..., přesto nám balení a snídaně trvají nechutně dlouho. Platíme celkem 10 milionů a v 10 hodin(!) vycházíme. Ještě zkoušíme starý gruzínský kostel, ale dovnitř jsem se i přes kontakt s domorodci nedostali.
Akorát jsme posunuli "oficiální" (pro srovnání s průvodcem) čas odchodu na 10:30 - pokračujeme po cestě podél potoka.
Stále potkáváme domorodce, ale čím dál tím méně. Po hodině crossujeme serpentýnu a jsme zpět na cestě.
Před další vesnicí (near the river) odbočujeme po pěšině doleva kolem převisu. Kolem jedné si dáváme na druhé straně potoka oběd a pokračujeme výš.
Procházíme osadami, cesta už tu nevede. Míjíme turisty, kteří si nechávají vézt bagáž koněm. Snad nejdou tam, co my...
Měříme výšku: 1970 m (ráno jsme měli 1130) a jdem stále po travnatém "hřebínku" nahoru. Po stromech odbočujeme vpravo & gain the aqueduct. To je zde takový příkop (nikoliv ve vzduchu :-)), vedoucí vodu asi nad vesnici.
Po chvíli odbočujeme doleva sutí s velkými kameny, ale lepší cesta tu nevede... Závěrečný výstup byl vyčerpávající, ale pohle na krásné jezero Karagöl, v pozadí s horou Altıparmak (cca 3300 m) za to stojí.
Jsme (GPS) 2680 m.n.m., je 15 stupňů, fouká a je půl šesté: cesta trvala 7 hodin oproti 5 hodinám dle Mountains of Turkey.
Začíná pršet - stavíme stany, ale za chvíli přestalo. Vaříme večeři - zase asi 20 minut pršelo a hřmělo, ale opět přestalo :-) - dále ještě Hanny fotí Měsíc s dlouhou expozicí (ostatní už tolik enegie nemají), čteme Hochy od Bobří řeky.
Až na ty dva krátké deštíky nám počasí vyšlo - dopoledne bylo jasno, odpoledne polojasno - oblačno.
7.den - sobota 28.8.2004
Altıparmak(3301) Karagöl(2680) hřeben Didvake(3320) Karagöl(2680)Budíček byl nakonec v 6:30, ale dřívějšímu odchodu to nepomohlo. Koupali jsme se v jezeře, ale hlavně jsme dlouho debatovali, kam půjdeme. Nakonec zvítězila varianta dopoledne Altıparmak a odpoledne Didvake. Čas odchodu byl stanoven na 8:45, posunut na 9:00 a vyšli jsme v 9:10. Nejdříve to byl výstup kamenitým svahem a sutí s většinou nezřetelnou cestou. Navíc jsme ani nevěděli, kde přesně je vrchol. Pak jsme uviděli dva Izraelce., kteří vyrazili mnohem dříve a orientovali se částečně podle nich. Výstup přešel ve skalní lezení a když jsme se setkali na jakémsi předvrcholu, byl před námi asi 5m vysoký úsek, podle průvodce obtížnosti II/III. Péťa se do něj směle vrhla a za chvíli byla nahoře. My jsme dlouho váhali, ale nakonec jsme vylezli taky. Izraelci to raději otočili. Na vrcholu jsme byli asi v půl dvanácté. Výšku jsme změřili GPSkou jako 3320, prameny uvádějí 3320 m.n.m. Zkoušeli jsme lovit signál mobilu a zachytli jsme i 4 ruské, 2 gruzínské a 1 neidentifikovatelný operátor. Použitelná byla ale jen jedna turecká síť a to jen na chvíli pro 1 SMS. Dolů jsme sestoupili stejnou cestou a v táboře jsme byli v půl druhé. Něco po druhé jsme vyrazili na Didvake a po chvíli jsme potkali vracející se staré známé Izraelce. Poradili nám cestu a definitivně se s námi rozloučili. Cesta šla nejdříve podél potoka mírnou sutí, sněhovým polem, pak prudkým kamenitým svahem a nakonce přešla v alespoň pro mě nepříjemné lezení v lámavé skále. V 16:40 jsme se rozhodli pro návrat. Do vrcholu bylo ještě poměrně daleko, ale GPS ukazovala opět 3320 m.n.m. Vrátili jsme se opět po stejné cestě a dole jsme byli v půl sedmé. U jezera se mezitím vystřídali sousedé. Naž jsme si stačili uvařit večeři, byla tma, a tak jsme se rychle uložili ke spánku. Zítra bychom měli vstávat už v 6:15.
8.den - neděle 29.8.2004
yayla(2150)Pro mě začal den vlastně už nocí. Zlou nocí. Hroznou nocí. Otřesnou nocí. Byla naplněna úpornou bolestí žaludku, zcela propoceným tělem, zimnicí a nehorázným suchem v ústech. Celou noc jsem koukala na hodinky a těšila se, až bude ráno a budu schopna si najít vodu. Ráno Honza z výrazu mé tváře pochopil rychle, že vše není, jak má být. Ležela jsem ve stanu a Honza chystal snídani. Pro mě však byla představa jakéhokoliv jídla natolik otřesná, že jsem k snídani měla pouze Coldrex. Cvičně jsem si zkusila změřit teplotu. Jaké bylo mé překvapení, když se rtuť vyšplhal k 38,3 °C. Nicméně jsem došla k závěru, že bude-li Coldrex účinkovat jako obvykle, nějakou jednodušší cestu bych mohla zvládnout. A tak jsme začali balit. Velmi, velmi pomalu. Někteří byli v takovém rozpoložení, že u toho pronesli několik ošklivých slov, za která by je Rikitan jistě nepochválil. Ač jsme vstávali v 6.15 a odchod byl stanoven nejpozději na 8.30, vyráželi jsme v 9.50. Nehorázné! Neomluvitelné! Deklarovaná cesta z kopce byla ze začátku po rovině až do kopce, ale kopec dolů teprve měl přijít a pak ho bylo tolik, až nám to nebylo milé. Krásná široká cesta se po chvíli ztratila a nám nezbylo, než hledat průchod mlázím. A tak jsme šli. Traverzovali jsme stále tak, že jsme používali svaly, které udržují pravou nohu pokrčenou a levou napnutou. Také musculus pronator se dost nadřel a též deltový sval si užil díky používání hůlek své. Cesta vedla loukami, skalisky, přes potoky, trním i hložím. Cesta je přehnané slovo. Prostě jsme hledali způsob, jak se skrz tento humus prodrat. Podařilo se a na konci úporné cesty nás čekala yayla. Že opuštěná, nevadí. Tu nejpěknější chaloupku jsme si vybrali jako ideální útočiště pro dnešní noc. Hrdinné mužstvo ve složení Hanýsek+Vláďa se vydalo pro vodu se slovy: „Jestli se nevrátíme do dvou hodin…“ Přišli za hodinu a tři čtvrtě. Unavení a hladoví, ale všichni je máme za hrdiny :-). Teď sedíme v chýšce a využíváme místní vymoženosti-krbu. Vaříme na ohni a šetříme tak cenný PB a benzín. Pokud se nestane nic neočekávaného, za chvíli sníme jídlo, přečteme si několik kapitol Hochů od Bobří řeky a půjdeme spát. Chrrrrrr.
9. den - pondělí 30.8.2004
Pişenkaya(2000) Bulut yayla(2750)Ráno mě ještě před svítáním okouzlily červenavým svitem zalité štíty. Zbytek pobytu v chýši byl fádní. Snídaně, balení. Ještě jsem se pokusil opravit si utrženou přezku na batohu, víceméně úspěšně. Vyrážíme kupodivu včas, nicméně neznámo kam. To se brzy ukazuje být kamenem úrazu, protože nám z dohledu mizí Péťa s Hanýskem. Po delší době dochází k (šťastnému) shledání u potoka, který sledujeme úzkou roklí dolů. Péťa zahučela po kolena do vody a odřela si nohy a ruce. Znenadání se proti mně odkudsi vynořuje Izraelec, kterého jsme viděli včera ráno, a připojuje se na chvíli k nám. Cestu úmorným vedrem nám zpestřují četné plody - ostružiny, maliny, červený rybíz a borůvky. U vesnice Pişenkaya vidíme stádo dobytka. Stoupáme směrem k průsmyku. Není mi dobře, ale pomalu jdu a vše se zdá být dobré. Ovšem v jednu chvíli se pouštím do focení údolíčka a bác - spustí se mi krev z nosu. Stejně jako včera, tentokrát ovšem skoro proudem. Tento problém mě sužuje ještě celé odpoledne a večer. V kombinaci s rýmou a lehkou chřipkou to ze mě dělá poměrně obstojného maroda. Spíme na krásném travnatém návrší mezi zbytky Bulut yayly ve výšce cca 2750 m. No možná trochu předbíhám - ještě vlastně nespíme.
10. den - úterý 31.8.2004
Yaylalar(1900)
OlgunlarS vědomím, že už zítra půjdou naši mladší sourozenci do školy, vstávávme opět v 6:15. Avšak morálka vázne a vyrážíme až v devět. Za hodinu se dostaneme do sedla, ten pahýl je mužík z kamenů, veliký asi jako člověk :-). Jsme v 3080 m.n.m., což je nejvíc s.b. (so far).
Koketujeme s myšlenkou zdolat (b.b.) Bulut - ale bohužel není čas: na camping site bychom přišli až v 7. Šance na zdolání vrcholu by byla tak 50%.
Jdeme dolů údolím kolem dvou yaylas až do Yaylalaru (1900 m.n.m., 14:00).
Zde počítáme dni - pozítří půjdeme na Kaçkar - a kupujeme chleba...
Živáček (cca 200g něčeho jako točeňák) stojí 5 mil. => večeře bude bez živáčka. V 15:00 opouštíme tuto vesnici po vozové silnici.
Ta končí v Olgunlaru (asi po hodině), my pokračujeme dál. Kolem páté hledáme místo na spaní - za potokem (Hanny i Hanýsek šlápli po koleno/a do vody:-( ) a na teráskách - zde stavíme stany.
Jdeme spát v půl deváté a vstáváme v 5:30 - to abychom měli více času odpoledne, abychom nevařili ve tmě. Deadly deadline na ráno budiž 8:00.
11. den - středa 1.9.2004
Dilber düzü(2900) Deniz Gölü(3380)Honza, Vláďa, Péťa
Soğanlı dağ(3527) Deniz Gölü(3380)Probouzíme se skutečně v 5:30 a poprvé stíháme naše přípravy a balení za 2 hodiny. Vyrážíme směr base camp Dilber Düzü přes jednu yaylu a několik pastivn s kravami. Na místo dorážíme v 10h, takže celkový čas pochodu 4h30min odpovídá údaji v průvodci. Dále chceme jít k jezeru Deniz Gölü. Původně jsme chtěli jít přes Soğanlı dağ, ale protože Hanýskovi není dobře, rozhodujeme se jít tam přímo a na Soğanlı dağ jít potom b.b. Cesta utíká poměrně rychle a když vidíme před koncem údolí ledovcovou morénu, radujeme se, že už jsme tam. Za morénou ovšem nic nebylo, přestože už jsme byli ve výšce 3200 m.n.m. Vidíme dvě trekkerky (Izraelky), jak jdou dál a zahýbají doprava. Hanny s e ptá, kam jdou a nakonec se dohodnou, že také na Deniz Gölü. Hanny se šel proto podívat napřed, jestli tam někde je. Po poměrně dlouhé době se vrátil s tím, že tam opravdu máme jít. Asi po půl hodině jsme dorazili ke krásnému jezeru obklopenému skalami a sutí a postavili stany ve dvou ze třech ohrádek z kamenů. Táboříme v nadmořské výšce 3380 m. Hanýsek zůstal v táboře a my ostatní jsme vyrazili na Soğanlı dağ. Cestou jsme shlíželi na Nameless Lake a stanové městečko u něj, ke kterému se stahovaly skupinky lidí v helmách. Asi v půl čtvrté jmse stanuli na vrcholu Soğanlı dağ. Nadmořská výška podle mapy je 3527 m a my jsme naměřili 3529 m.n.m. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u jezera a zjistili, že se jedná o University club z Ankary. Dozvěděli jsme se u nich, kudy vede cesta do Ayderu. Po návratu jsme se ještě vykoupali v průzračné vodě jezera, povečeřeli a uložili se ke spánku s vyhlídkou zítřejšího výstupu na Kaçkar a možná ještě něco dalšího.
12. den - čtvrtek 2.9.2004
Kaçkar dağı(3937) Deniz Gölü(3380)Ráno mě probouzí zima, sahám si na zápěsti, zda mi to ještě tluče... Z batohu stírám kousky mokrého ledu. Ráno je chladné, ale údolí je obráceno k východu slunce. Odcházíme směrem na Kaçkar chvilku po osmé hodině. Cesta vede sutí. Sutí hrubozrnou, jemnozrnou, rovnou, prudkou, hlubokou, stabilní, nestabilní, nasypanaou na skále... Vlastně jediným pořádným zpestřením výstupu je jezero s ledem na hladině. A ledovec na úbočí Pt3864. Výstup je jednotvárný, navíc již v poměrně slušné výšce, takže se co chvíli zastavuji a nabírám dech. Někdy kolem jedenácté se konečně objevila dvojice zabodnutých tureckých vlajek a banda Izraelců - jsme na vrcholu. 3932 (možná taky 3937) metrů nad mořem. Mám pocit, že jsme všichni cvoci, protože vůbec první (a navíc nejdéle trvající) činnost je hledání sítí mobilních operátorů - Turkcell, TR-Telsim, Geocell, MTS Rus, Bee-Line, Ariann, CC 282 něco, CC 282 něco atd... Místo abychom se kochali nádhernou scenérií mraků a hor. Nakonec jsme síť chytili skoro všichni, několik esemesek odešlo, vyfotili jsme se, učinili zápis do vrcholové knihy a snědli svačinu. Cesta dolů byla též nudná. Snad až na to, že se docela zhoršilo počasí, padala sněhová zrna a do rychlejšího pohybu nás hnaly blesky. Vzdálené. V táboře (kde jsme byli chvíli před druhou) se dnes konalo velké praní. Hanýsek vymyslel v potoce "automatickou pračku", ovšem zašpinil si prádlo jakýmsi shitem, takže to bylo vlastně kontraproduktivní. Vláďa pral špinavé peníze a Péťa si vyprala CT-tričko, aby mohla reprezentovat. Já s Vláďou ještě vyrážíme prozkoumat suťové pole a možnosti výstupu na strmá skaliska přímo nad táborem, ale vracíme se z místa, kde už by další výstup bylo nutno klasifikovat číselně (ve stylu Karla II/III). Sjezd dolů sutí je monumentální. Skoro tak, jak po sněhu. Škoda, že tu není Břeťa...
13. den - pátek 3.9.2004
Kavron Geçidi(3280) Yukarı Kavron(2260)Vstali jsme v 6.00 a odchod byl stanoven na 8.00. Opět jsme to nezvládli odcházeli až v 8.20. Znovu z neznámého důvodu. Částečně by se to dalo omluvit velmi netermickým počasím, které velmi zpomalovalo veškeré naše pohyby. Všude bylo hmlisto, mraky se honily a slunce se nám stále někam schovávalo. Pořád. Neřád :-) Vyrazili jsme cestou kolem bezejmenného jezera do prvního pasu. Cesta vedla sutí, ale všem nám dnes připadaly batohy nějaké lehčí, takže nás nic nemohlo vyvést z míry. Mužici byli hezky vidět a cesta pěkně ubíhala. Z prvního pasu dolů, na další hřeben. Z něho nádherný slide sypkou sutí. Všechny nás to moc bavilo a užívali jsme si radovánek. Přes další hřeben a s mužiky do dalšího sedla. Před ním jsme ještě přes Honzovy protesty posvačili a až posilněni vyrazili do onoho sedla. Za námi se blýskalo a tak jsme řádně „práskli do koní“. Za chvilku jsme již překračovali poslední hřeben a začali jsme definitivně sestupovat. Cesta vedla nejprve podél hory, ale brzy se stočila do pastvin a tudy nás vedla až do cíle. Tou dobou byl ale cíl ale ještě daleko. Někteří šli zlehka hop-a-skok, jiní opatrně našlapovali ťap-cvak-ťap a někteří (já) se belhali a pajdali klopyty-klop-bum. Všude mlha a voda vlevo, vpravo, vpředu, vzadu, nad námi, pod námi a časem i v nás. Ale jako správní hoši a dívky jsme se nevzdali a nedbaje počasí ani bolavých částí těla jsme po několika hodinách (které se zdály jako věčnost) dorazili do Yukari Kavron. Zde jsme podle slunečníků Algida neomylně lokalizovali místní hospodu a nechali se pohostit čajem (á 500 tis. lir) a různými doboškami s roztodivnými náplněmi. Původně jsme byli ujištěni, že dolmus_ do Ayderu pojede v 17h, když se ale 17.h nachýlila a pak i začala ubíhat, pochopili jsme, že asi nic nepojede. Pak se ale projevil dobrotivý charakter místních obyvatel a pan hospodský nám nabídl ZDARMA ubytování na zakryté terase hospody - v jakési „společenské místnosti“. Již na první pohled se nám místnost líbila a velmi jsme si ji oblíbili. Rozvěšeli jsme mokré části oděvu, každý si našel své suché místo na spaní a také jsme se pokoušeli vylít vodu z plachty na střeše. Střídavě jsme lili vodu na terasu a ven. Naštěstí jsme minuli komín pana hospodského. Pak jsme dali stůl doprostřed místnosti a začali jsme vařit. Ve vzpřímené poloze, skoro jako u sporáku. Hanýsek s Vláďou si uvařili dohromady 500g rýže s omáčkou a oba se jí řádně přejedli. Já s Honzou jsme měli těstoviny s omáčkou a výjimečně proti večeři nebyly téměř žádné protesty. Přečetli jsme si 3 kapitoly o Luďkovi, Vilíkovi a Rikitanovi a Vláďa s Honzou šli dolů do hospody navazovat styky s místním obyvatelstvem. Pokud je místní nesežerou, za chvíli se vrátí, ale to už já i Hanýsek budeme spát. Dobrou noc!
14. den - sobota 4.9.2004
Ayder(1300)
Ardeşen RizeProbouzíme se za krásného dne okolo sedmé hodiny (světlem), ale mlha se sune seshora, takže si sluníčka dnes moc neužijeme.
Balíme a sušíme následky deště a praní u Deniz Gölü. Mezitím se objevují první dolmuşe s turisty, ale my dnes půjdeme pěšky.
V hospůdce mají čerstvé pečivo, tak ho jdeme checknout. Po desáté vyrážíme směr Ayder.
Cesta je široká (pro auta), jde se dobře - akorát je to celkem daleko. Míjíme dolní Kavron, cestou potkáváme (ovšem ve špatném směru) dolmuş, jedoucí až do Rize.
Po dvou hodinách jsme na turisty hojně osídleném předměstí Ayderu - příjemného lázeňského městečka ve výšce cca 1300 m.
Po chvíli chytáme dolmuş s nápisem Rize, ale prý nás doveze jen do Pazaru (za 4,5 mil.)
Fajn. Cesta je rychlá a zatáčkovitá. Hannymu a mně není příliš dobře. Po delší době můžeme bez problémů odesílat SMS.
Po 1/2 hod. jsme u Karadeniz! Zatáčíme doprava a projíždíme Ardeşen, kde vysedají spolucestující. Pak vysadí i nás u zastávky "dolmuşe" do Rize.
Až cestou zjišťujeme, že první řidič nás vysadil o 5km dříve, což ná stojí à 500 tisíc navíc (Pazar-Rize 2,5 mil., Ardeşen-Rize 3 mil - pro studenty - ögrençi).
Cestou do Rize pozorujeme moře, na jehož pobřeží místo pláží staví čtyřproudou silnici - snad to budem časem lepší :-). Ne, v Rize je (od moře): přístav/průmyslová oblast → staveniště silnice → město.
Vidíme, že spát ve stanu kus od města nepůjde (Rize není zrovna malé). Ubytování se (za 7,5 mil. na noc) v místním levném hotelu Akarsu, hned v centru (4-lůžkový pokoj). Poblíž je internet kahve i obchody, otevřené i v neděli.
Dolmuş do Aşkale (město kus od Erzurumu, kde jezdí vlak) jede v pondělí v 7 ráno a stojí 10 milionů (!) - budeme tu tedy 2 noci. (což jsme stejně chtěli :-) )
Dnes musíme vyřídit ještě 2 věci: 1. já s Péťou jdeme do Eczane (lékárna) shánět benzín (ev.gas - po americku). Vedle sebe je tu asi 8 lékáren (asi kvůli ordinacím doktorů tamtéž) - ale jen 1 je otevřená.
Se slovníkem a papírem, kam malujeme vařič, s lahví benzínu se jim pokušíme vysvětlit, co chceme - dávají nám např. krém na opalování či lahev s alkoholem. Takhle to nepůjde. Tourist info (je asi půl šesté) již zavřelo. Zkoušíme to znovu - narážíme na mladíka, co umí trochu anglicky. Ale další půlhodina nás přesvědčila o tom, že v Turecku asi technický benzín neexistuje - viděli jsme bomby s plynem (gas), i benzinovou pumpu. Nic naplat - zítra snad najdeme drogerii nebo nám poradí v informacích.
(pozn.: neporadili, nakonec kupujeme auto-benzin.)
2. pár km západně od Rize (inf. od Zuba, co tu byl před 2 roky) má být pláž se skálou, co se z ní dá skákat do moře. Už skoro za tmy vyřážíme podél pobřeží, ale za půl hodiny nevidíme nic, co by připomínalo náznak pláže. Fajn. Zítra bude lépe vidět a bude více času - jdeme tedy nazpět.
Já s Péťou na hotel, Hanny s Vláďou do hospůdky na çay a fotbal (hraje Turecko-Gruzie).
Po desáté(!) se scházíme na pokoji - já již téměř spím (už nepůjdu na recepci vyzvednout naše pasy), kluci rádi za çay zdarma. (fotbal dopadl 1:1, první skórovali Turci).
Za zvuku projíždějících aut a muezínů jdeme spát.