| < 3.den | > 5.den |
Vf. Şerbota(2331) Şaua Cleopatrei(~2200) Vf. Negoiu(2535) Strunga Dracului Lac Călţun(2135) Vf. Lăitel(2390) 3. výškový tábor(2280)Vrátím se ještě ve stručnosti k podivné události, která se stala večer po setmění. Zničehožnic se ozvala jakási exploze. Z chvilku někde od Şaua Scării vystoupil tenký proužek dýmu. Následující hodinu přemýšlíme o tom, co by to asi tak mohlo být. Jedna katastrofální vize (pád letadla) střídá druhou (výbuch propanbutanové bomby). Na konec se s Břeťou odhodláme zavolat záchrannou službu, ať si s tím poradí oni a my nemáme zbytečné starosti. Signál se k náme moc nehlásil, a tak jsme pouze zjistili, že tel.č. na policii je 955 (a záchr. službu 961). No nevadí, za pokus to stálo.
Druhý den ráno (tj. už konečně 20.9.) vstáváme o něco málo dříve, dříve i vyrážíme, ale ne nijak výrazně. Po krátkém zafunění na Vf. Şerbota nás čeká nejbrutálnější pasáž jak dnešní cesty, tak patrně celého Fagaraşe - sestup do Şaua Cleopatrei. Průvodce tvrdí „1. stupeň UIAA“. Pravda, lezení tam bylo opravdu hodně a jen málokdy se mi při pohledu zdola líbilo, co jsme právě slezli. Tato náročná etapa trvala opravdu dlouho, a tak dlouho očekávaná termika přišla až na vrcholu Vf. Negoiu (2535 m), kam jsme se téměř z posledních sil vydrápali. Pobyt na druhé nejvyšší hoře Rumunska nám zpestřilo družení se se skupinkou Rumunů a jejich psem (câine). Sestup z Negoiu je z větší části realizován dalším obtížným úsekem Strungou Dracului, o které se v denících předchozích výprav objevují všelijaké zvěsti. Ty se naštěstí nepotvrdily. Silně ořetězovaný úsek byl o dost lehčí než některá místa pod Şerbotou, kde řetězy nebyly. Hmm. Bolo to smiešné, pro mě s Hannym a Břeťou navíc chainless a painless. Potkali jsme grupu sedmi lidí, o kterých jsme v průběhu dne měli ještě slyšet.
Pak nás čekalo pleso Lac Călţun, kde jsme potkali další lidi a byli jsme na onu sedmičlennou skupinku dotázáni. Rozhodli jsme se, že toho ještě nemáme dost a vyrazili jsme ještě dále. Slibovaná hodinka se sice trochu protáhla, ale stihli jsme v klidu zakempovat.
Z cety však byl téměř nejhorší Vf. Lăitel (2391) alias Peak ShowPeak. Břeťa řekl: „Hecnem se, za čtvrt hodiny tam jsme.“ Začali jsme solidním tempem, které už jsme po chvíli já a Marek nezvládali, a tak poslední mohykán Rosťo před námi supěl nahoru. S vyplazeným jazykem a beze zbytku energie jsem se doplazil na vrchol a ejhle. Byl to pouze fake peak. To mě donutilo k druhému dnešnímu vulgarismu. Po v zásadě poetickém spojení „ranní sraní“ jsem si pěkně od plic ulevil. Výsledek: Břeta 20 minut. Ostatní něco mezi tím a 40 minutami. Tentokrát už tedy jako na „true“ vrcholu. Kousek pod ním zelo krásné místečko na spaní ve výšce cca 2280 m. Utábořili jsme se, najedli, když tu náhle...
Přiběhli dva členové oné grupy, že ještě míří na Lac Bâlea, a že ještě za půl hodiny jde zbylých šest. Už bylo chvilku po setmění. Neměli jídlo, pití, světlo ani věci na stanování. Hmm.
Dali jsme jim čokoládu. Víc se neodvážili přijmout. Howgh.