| < Kapadokya | > Cesta domů |
21. den - sobota 11.9.2004
Arpalık
Çımbar vadisi
Dipsiz göl(2906)Dnešní den začal velice chladným ránem, během něhož se vůbec nechtělo ukázat slunce (hory za táborem čněly do nebetyčné výše). Přesto se nám podařilo najíst, sbalit se a vyrazit poměrně rychle. Stoupali jsme po hliněné cestě stále blíže k ambiciózně vyhlížejícím horám. Přímo pod nimi (patrně u vchodu do rokle Narpuz) je stálé stanové městečko (jedna žlutá Salewa vedle druhé na kropeném anglickém trávníku uprostřed suché pustiny) provozované leaderem na adventures (Sobek Travel) a expertem na totéž (Demavend Travel). Asi se to jmenuje Arpalık. Stoupáme dále a dále, až se dostáváme do Çimbar vadisi, kteroužto roklí (mimochodem moc krásnou) pak míříme k jezeru Dipsiz Gölü. Cestou potkáváme izraelský pár, který nás překvapuje svými odvážnými plány, několika zajímavými informacemi (jezero možná v létě vysychá) a spoustou bonbónů. Táboření u jezera je chaotické. Nejdříve si vybereme místo, kde se ideálně staví stany, ale na něm očividně zapadá slunce příliš brzy, a tak nejprve Hanýsek s Vláďou a posléze i my (abychom netrhali partu) přesouváme stany na místo, které je v tomto ohledu na tom o něco lépe, ale je kamenité a kolíky se tu zatlouct skor nedají. Ohnutí dvou kolíků mi na náladě nepřidá a nezlepší to ani rozvařená rýže s houbovou omáčkou a houbami. Ještě před definitivním zalezením do stanu teplota klesla pod nulu. Během noci je mi zima, jsem nastydlý, a tak musím stan dvakrát neplánovaně opustit. POhledy na teploměr jsou věru optimistické: -5,8 a dokonce -7,2 °C. Ale o tom až zítra.
22. den - neděle 12.9.2004
Demirkazık(3756) Dipsiz göl(2906)N.B. Včera bylo výročí jisté významné události roku 2001 (zřejmě MFF-Albeře 2.den).
Ač den ještě neskončil (17:40), slunce v této lokalitě již zapadlo a teplota klesá (teď 9,3 °C - před 1/2 hod. 12 °C). But to get to the beginning...
První pohled ze stanu v 6:35 nic moc - je hezky, ale taky asi -5 °C...
Převážně ve stanech vaříme a snídáme (čaje se dělají oba na benzínu), a po deváté vyrážíme. Slunko tu ještě není, a stále ještě mrzne.
Sestupujeme k rozcestí (cca 50 výšk. metrů) a odbočujeme doleva po pěšině k seasonal lake (vyschlému). Je nám teplo, a tak dost oblečení skončilo v přecpaném Bačíku (navíc jen s 2 lahvemi).
Od jezera postupujeme příkrou sutí a přes malou skalku do sedla (3335m), kde potkáváme batohy našich izraelských přátel. Je samotné vidíme ve stěně několik set metrů nad námi. Je (cca) 11:30. Dále k vrcholu Demirkazık (3756) jdeme kousek po pěšině sutí a potom po holé (středně příkré) skále a lezeckých partiích (max. grade II). Zde jsme v rozmezí 13:00-13:30 hod.
Nádherný výhled na všechny strany - Ala dağlar, Erciyes (80 km daleko) atd. Signál na mobil. Bonbóny a rozinky od Izraelců... Idylka.
Do sedla sestupujeme převážně po skále (buď po čtyřech nebo jen nohama "na tlak"). Nikdo neuklouzl - skála je pevná a velmi prudkých pasáží je pomálu.
Ze sedla k "jezeru" jedeme sutí - nemůžeme jet "paralelně", takže volíme bezpečnostní 3-minutové intervaly.
Cestou k Dipsiz Gölu potkáváme ještě 2 Turky (trekkery!), kteří nakonec spí na křižovatce pod jezerem. V 16:15 máme s naší skvělou polohou stanů před sebou ještě hodinu sluníčka. Vláďa se dokonce koupe. Je 7,7 °C.
P.S. Vláďa se vrátil z expedice do zmrzlé suti a sněhu.
23. den - pondělí 13.9.2004
N.B. Hanny s Péťou měli k večeři fazole. I po uvaření byly nějaké tvrdé a když jich většinu snědli, bylo Honzovi nějak divně, a tak nám zbytek nechali. My jsme se pak ještě přejedli rýže, a tak se ani nám neusínalo nejlépe.
Probouzíme se po o něco teplejší noci než včera (v 6h asi -2 °C - tato teplota vydržela až do půl desáté, kdy se k nám konečně dostalo slunce). Já se necítím zrovna nejlíp, ale ještě to jde. Když osádka našeho stanu dosnídala a začala připravovat odchod, přišel Hanny a řekl, že je mu zle a nemůže nikam jít. Nakonec nebylo dobře nikomu. Nejhůře na tom pochopitelně byli Hanny s Péťou, ale ani my dva jsme nebyli úplně v pohodě. Celý den jsme zůstali v táboře a já jsem se zmohl na asi hodinovou procházku. K večeři máme chleba s čajem a doufáme v lepší zítřky.
24. den - úterý 14.9.2004
průsmyk(3363) Yildiz gölü(3062)
Ač jsme vstali v 6.00, ochod se vinou různých faktorů poněkud opozdil. Částečně to bylo kvůli velké zimě, částečně kvůli pomalému se zotavování ze žaludečních obtíží a částečně kvůli vaření sladkých těstovin. Každopádně jsme vyráželi až v 9.30. Cesta (a Karl) nás vedli do sedýlka, které bylo „obvious“. U mě se cesta sutí nesetkala s velkým pochopením, tělo se po dni a půl hladovění nějak nechtělo smířit se sklonem svahu. Cestou jsme také k našemu velkému zármutku přišli (pádem z kopce) o 2.5l láhev. V sedle opět nebyl signál. Údolí, které se nám otevřelo, bylo sice pěkné, ale jezero, které Karl sliboval, bylo vyschlé. Vláďa se vydal statečně hledat cestu přes hřeben, ale nakonec jsme došli závěru, že raději sestoupíme do údolí. Cesta to byla zajímavá, plná challenging pasáží (obzvláště s batohy na zádech), ale všichni jsme ji přestáli bez úhony. Hanýsek s Honzou poté odešli zkoumat možnosti camping spotu o něco výš údolím, Vláďa nabíral sníh k rozpouštění a já jsem relaxovala doplňovala energii. Lepší místo nalezeno nebylo a tak jsme sestoupili úplně do údolí a utábořili se na místě vyschlého jezírka. Jediným problém byla voda, které bylo málo. Proto večeře byla taková, aby žádná voda nebyla zmařena. Na jídelníčku tedy byly polévky s chlebem a dále, co kdo měl – tuňáci, müsli, apod. Zelená příšera ještě stále nebyla odhalena, ale její sítě byly opět zpřetrhány.
25. den - středa 15.9.2004
Yildiz gölü(3062) průsmyk(3420) camp u Direk gölü(3058)až na vrchol pouze Honza a Péťa
Direktaş(3510) camp u Direk gölü(3058)
Ráno bylo, jak jinak, velice chladné. Ještě zbývá ke včerejšku dodat, že ta cesta žlebem dolů do údolí byla fakt nehezká a pro batohy téměř nezpůsobilá. A ještě bych rád připomenul dvě ovce, které se v té poušti (jinak se to nazvat nedá, krajina opravdu pouštní byla) zbůhdarma "pásly". Utekly přede mnou, ale v noci jsem je opět slyšel shazovat suť. Nezbývá nám než stoupat údolím po suti, naštěstí částečně zmrzlé a rozhodně ne tak prudké, jako včera. A tak jsme v očekávaném průsmyku kupodivu docela brzy a máme možnost vybírat si sestupovou trasu i program na zbytek odpoledne. Vyhrává alternativa nejdříve klesající po kameny posypané skále, a pak dlouhým suťovým sjezdem konečně v údolí Yedigöller. Obcházíme Büyük Göl a po další půlhodině přicházíme pod Direktaş. Dvě zdejší jezírka se nám nejdříve zbaběle schovávají, ale nakonec se ukážou i s několika campsity provozovanými společnostmi jako Sobek Travel apod. Personál je milý, ochotný a nechce ani platit, ani vidět vstupenku do národního parku. Dokonce mi turecky vysvětlují, jak nejlépe vylézt na Direktaş a kterým sedlem se máme vydat k Çukurbağu. Nerozumím jim ani slovo. Nevadí. Máme Karla a cestu na vrchol si najdeme sami (víme, že se má jít zprava - Karl tvrdí opak).
Do výstupu se pouštíme pěkně zostra a brzy za sebou máme suťová pole a skalky nad jezerem a dostáváme se na jihozápadní hřeben. Po chvilce lehčího lezení a chůze sutí se dostáváme pod obrovský balvan, vlevo propast, vpravo též. Nacházíme dvě cesty: já zleva kousek lezení dolů po skále a pak už pěkně do štrbiny za balvanem, Péťa horem komínem, který pěkně kolmý a začíná nad vysokou stěnou. Zde se Hanýsek s Vláďou rozhodli, že už dál nejdou a já se jim ani moc nedivím. Ten komín zezdola vážně nevypadal nic moc. Hned za balvanem se muselo přecházet asi o dva metry doleva po hladké skále víceméně na tření, samozřejmě nad hlubinami. To zase způsobilo chviličku váhání mně. No ale brzy bylo tohle místo za námi. Zbytek cesty až na vrchol (cca 100 výškových metrů) bylo téměř pořád lezení převážně komíny a úžlabinami, a to poměrně prudkými. Za hodinu a půl jsme stanuli nahoře a já měl konečně dobrý pocit, že jsme pro výstup museli něco dokázat. Vylezenou cestu jsem ohodnotil na III+ a nazval ji Mustafovým pilířem.
26. den - čtvrtek 16.9.2004
průsmyk Çelik Buyduran(3465)Honza, Vláďa, Péťa
Emler(3723) průsmyk Çelik Buyduran(3465)všichni
Demirkazık - vesnice(1650)
Çamardı
PozantıVstáváme v 6:15, teplota je rekordní, -11,3°C. Naštěstí kolem sedmé vychází slunce. V devět vyrážíme. Po easy cestě (chodí tu i koně) jdeme směrem k sedlu jižně od Emleru. Cestou ještě v Sobek Travelu pozorujeme spící koně.
Cca 3465 - 11:00, nejvyšší místo s.b. Vrcholové družstvo (všichni kromě Hanýska) jdou na vrchol (3. nejvyšší v Ala dağlar), výstup zvládají 2x rychleji než Karl (21 vs. 45 minut).
Kolem poledne začínáme sestup - nejprve pohodově, potom semtam horším gorgem a nakonec vylézáme do širšího údolí, cca 2900 m.
Směřujeme na Çukurbağ. Po cestě se dostáváme k táboru Sobek Travelu a spol., kudy již jsme při výstupu šli.
Odtud po cestě na západ, dolů. Ale za chvíli jdeme opět nahoru a nakonec jsme v Demirkazıku! Vyhazujeme odpadky (ty za chvíli shoří - odpadkový sud se již naplnil), ale mu máme čisté svědomí, Za chvíli (za milion) nás odveze bus do Çamardı - městečka na hlavní silnici, kde se najíme, koupíme ekmek a ještě je docela brzo (17:00?), pokušíme se dostat do Pozantı, abychom v předstihu koupili lístky na vlak...
Bus ale dnes nejede, taxi stojí 45 milionů, takže jdeme stopovat. Dvojice Hanny P.+Vláďa, Hanýsek+Péťa. Jdeme po silnici směr Poz.(60km) a stopujeme. 1/3 vozidel je plná, 1/3 jede jen pár km a zbylá třetina jsou luxusnější auta, která stopařům nestaví. Po pár km odpočíváme.
Už jsme zoufalí, když tu s Péťou zastavujeme náklaďák, který jim (H.+V.) nezastavil. Pozantı? O.K. Batohy jdou na korbu (k jabkům), my do kabiny spolu se dvěma Turky.
Po 1 1/2 hodině cesty, v 8 hodin, přejedeni jablky se ocitáme na istasyonu v Pozantı. O naší druhé polovině nemáme žádné zprávy.
Cuma Tren İstanbul'a? => 16:00 OK. (Tren: İçanadolu @ İstanbul: Cumartesi, 9:09 :-) )
Když v tom nás 2. chlápek v kanceláři na nádraží upozorňuje, ten vlak nejede do İstanbulu...
Zničehonic se objevují Vláďa a Hanny - stopli tranzita a platili (ale jen 4 mil. dohromady).
Hanny svou "plynnou" turečtinou zjišťuje, že İçanadolu jede jen do Eskişehiru, což je mezi İst. a Ankarou na hlavní trati, ale v sobotu odpoledne bychom to do İstanbulu nestihli.
O půlnoci jede Toros do İst., ale je tam v 18:00 - to je pozdě na pobyt v İst půl dne, ale spát tam nechceme.
Nakonec jedem Torosem do Eskiş, kde budeme po poledni a odtud po půlnoci (už na Eurodomino :-) ) pojedem na Haydarpaşu :-)
Chlápek v kanclu se netváří, že by teď chtěl prodávat lístky (ale: stojí 8,5 mil., což je na nějakých 700 km fakt super cena).
Nakonec nám je prodává kolem 23:00 (vlak jede 0:10) O.K.
Jinak čekání na vlak trávíme v místní malé čekárně, kde nám dělají "společnost" místní - nejprve jeví nadměrný zájem o Péťu (How old are you? etc.), i o Hannyho (Have you got a girlfriend?), nakonec však donesou pár lahví Efesu, takže je to už lepší. (I když Péťa se jich stále děsí.)
S Hannym dostáváme v místní čajovně 2 čaje zdarma a navíc si můžeme přečíst fotbalový plátek Fanatik, věnující se porážce Sparty Prag Fenerbahçi 1:0 (gólem van Hooijdonka). Blíží se půlnoc...