| < 1.den | > 3.den |
Kotovo sedlo(2134) Jalovec(2645) Dom v Tamarju(1108)Byla jsem vybrána, abych provedla dnešní zápis. Prý proto, že jsem se nejvíc bála. To nepopírám. Ale nejsem si jistá, zda je to dobré výběrové kritérium, neboť v těch nejdramatičtějších chvílích jsem se bála tak moc, že si z nich příliš nepamatuju. Ale začneme pěkně od začátku. Vstávali jsme nechutně brzo - mezi 6.30 a 7.00 - jak kdo. Programová vedoucí Péťa určila dead-time odchodu na 8.00. V plánu byl výstup na Jalovec - perlu Julských Alp (nebo jak to píše ta Pétina pěkná přiručka). Z naší koči to má nahoru trvat 6h, dolu neznámo - tedy pěkný celodenní výlet, naštěstí B.B. V 8.13 jsme byli před chatou tři - Kačka, já a Vláďa Q. Jako členové družstva B (Kačka) a C (my dva) jsme se rozhodli vyrazit napřed. Však oni nás chrti z vrcholového družstva jistě brzy doženou. První část cesty byla opravdu příjemná - ve stínu, lesem, jen velmi mírně do kopce - co víc si přát. Snad jen setkání s nějakou tou horskou zvířenou. A i toho se nám poštěstilo, když nás padající kameny upozornily na tři kozy turističné. Na úpatí Jalovce se cesta dělila, počkali jsme zde tedy na zadní rychlý voj, zchladili se u ledovce, zkoulovali se, postavili sněhuláka atd.
Kupodivu i výstup do Kotova sedla probíhal hladce -až nebezpečně. Šlo se mi opravdu hezky, nebylo mi špatně jako předchozí den, nebolely mě nohy, příliš jsem se nezadýchávala a hlavně mě hřálo vědomí, že jsem stále v čele a vrcholové družstvo v nedohlednu za mnou a pode mnou. Nutno říci, že to byl pocit neobvyklý, ale velmi příjemný, v důsledku čehož jsem šlapala ostošest. Do Kotova sedla jsme dorazili (s Vláďou) v 11, tj. o 3/4 hodiny před plánem. V klidu jsme posvačili jablko, a pak jsme začali vyhlížet kamarády supící vzhůru (uvědomuju si, že této pasáži věnuji opravdu přehnanou pozornost, ael kdo ví, zda se mi ještě někdy poštěstí být nahoře o tolik dřív než velcí horští machři typu Péťa, Honza, Břeťa). Ze sedla jsme vyrazili po hezkém travnatém hřebínku posetém ovčím trusem. Nejdřív jsem si teda myslela, že je kamzičí - příliš se v tom nevyznám - ale bylo to opravdu hodně a hlavně se za rohem (skálou) objevili jeho původci. Stádo ovcí se páslo na sněhu, teda asi tímto způsobem pily. Ukázalo se, že jim taky chutná chleba a pot z mých nohou - když je lízaly(a), hrozně to lochtalo. Navíc mě pak kousla do kolene, mrcha. Odehnali jsme ovce z ledového pole, které jsme vzápětí překonali. Za ovcemi začinaly feraty (jestli je tam něco zdvojené, což předpokládám, tak se omlouvám), lezení bylo pěkné, dokonce jsem se ani nebála a měla jsem pocit, že ani příliš nezdržuju. Bylo to zkrátka opravdu růžové, ale už to nemělo trvat dlouho.
Kousek pod prvním vrcholem - tedy tím, o čem jsem si poprvé myslela, že je vrchol (takových podobných pak přišlo ještě několik) - jsem poprvé zaslechla hřmění. Velmi slabé. Nad vrcholy na západě se kupily mraky. Bylo to daleko. A my jsme blbci, takže jsme pokračovali dále a prodlužovali si "únikovou" cestu po pěkně vodivých ocelových lanech. Před druhým falešným vrcholem jsem toho začala mít dost, zábavné feraty mě nějak přestávaly bavit, navíc se zdály být opravdu nekonečnými. Mraky se kupily čím dál víc. Jako první to otočila skupina Jana, Kája a vítek. My ostatní jsme stále pokračovali, i když jsme živě probírali, zda, za jak dlouho a s jakou pravděpodobností přijde bouřka a zda bychom to raději neměli otočit. Obzvlášť živá byla diskuse Honzy s Péťou, nakonec Honza prohlásil, že to obrátí a vyzývavě se optal ostatních, kteří byli na doslech, zda jdou s ním. Byli jsme kousek od vrcholu - tedy aspoň myslím, byl-li to už opravdu ten pravý. Otočili jsme se tři - já, VLáďa Q. a Kačka. Když Honza viděl tempo našeho (tedy mého) sestupu, prohlásil, že to ještě stihne na vrchol a stejně nás dožene dřív, než opustíme ferraty. Vzdát se dobytí vrcholu tedy odmítli Břeťa, Péťa, Iva, Vláďa F. a Honza.
My tři jsme se tedy otočili. Bylo mi sice líto, že nezdolám Jalovec, ale utěšovala jsem se, že by mě maminka pochválila, že se chovám zodpovědně. O tento pocit jsem však také rychle přišla. Mraky se blížily, hřmělo čím dál častěji a blíž. Jako první relativně bezpečné místo jsme označili sedlo u ovcí. Bylo setsakramentsky daleko a cestou bylo třeba překonat spousty ferrat, kterým, jak nás předchozí den upozorňovala Péťa, se máme za bouřky zdaleka vyhýbat. A tak jsme docela spěchali. Ke strachu z bouřky se v mém případě začal přidávat i strach z výšek a sestupů. Nebyla to úplně vhodná kombinace. Začalo pršet, po chvíli se déšť změnil v krupobití. Začala se mě zmocňovat panika. Raději jsem nepočítala intervaly mezi blesky a hromy - byly zatraceně malé. Při zdolávání posledních zajištěných úseků už byla bouřka nad námi. Jak jsem se přes ně dostala, si nepamatuju, ani jak jsem překonávala závěrečné sněhové pole. Ale myslím, že docela rychle. V sedle za ovcemi jsme u skalní stěny našli skrčené Janu, Káju a Vítka. Později nám bylo vysvětleno a na názorném obrázku demonstrováno, proč byl takový úkryt špatný. V té chvíli jsme ale nic takového neřešili a dřepli si vedle nich. Tedy já jsem spíše byla dřepnuta, neboť jsem trochu přestala fungovat (má drahá polovička naštěstí nikoliv). Byla hrozná zima, přes promočené oblečení jsme navlíkli pláštěnky (vůbec mi nešlo se do ní oblíct, nemohla jsem najít otvor na hlavu, málem nebo možná opravdu jsem se rozbrečela - už ani nevím). Padaly obrovský kroupy, před kterými nás pláštěnky příliš neochránily. Bolelo to jako svině. No ale hlavně to všude kolem mlátilo a já se příšerně bála. Pak se objevil zbytek výpravy - byli všichni a v pořádku. Zatím. Nevím, jak dlouho to vlastně celý trvalo, ale mně to přilo nekonečný. O mých pocitech se nebudu detailněji rozepisovat, je to asi příliš osobní, ale bylo mi fakt zle. Upřímně řečeno vůbec nevím, co dělali ostatní. Bylo mi to všechno jedno. Asi dvakrát mě Vláďa přesunul někam jinam. Nevím kam, nevím proč...
Pak se konečně bouřka přesunula pryč z Jalovce a my se velmi rychle přesunuli do bezpečných zón pod sedlem. Zakrátko přestalo pršet a dokonce i opět začlo svítit sluníčko. A já zase začala mluvit. Cesta zpátky bylo hrozně rychlá, celou dobu jsem se strašně těšila do spacáku. Večer nám Péťa udělala přednášku o chování v bouřce - pozdě, ale přece. Shodli jsme se, že jsme takových 40% zásad dodrželi, za těch 60% jsme si udělili větší množství černých puntíků a šli jsme spát. A to je konec máho grafomanského výlevu, za jehož délku a bezobsažnost se nebohému čtenáři omlouvám.